Moje milé čtenářky a fanynky,

moc Vám děkuji za návštěvu a rovněž za Vaše milé komentáře. To, že nereaguji neznamená, že je nečtu, či jsou mi jedno. Jde pouze o jakýsi deficit energie a nedostatek klidu na psaní. Jsem jako chlap, dovedu se soustředit jen na jedinou věc (mám to v číslech, vlastně mi to jedno právě chybí) a pokud píšu a řve mi do jednoho ucha Outěžka a do druhého Ronja a ze zadu se pozornosti dožaduje Hanbalánek, nemám šanci na nic. V té chvíli se hroutím a jenom tupě civím. Nebo řvu jako lev a utíkám si balit a chci zmizet z toho chaosu.

Vážím si Vás i Vašich slov a návštěvy a moc Vám za to vše děkuji.

Vaše Nartaya alias Lenka

Závist není pěkná vlastnost

Středa v 17:19 | Nartaya |  Nartayino klimbání


Vždycky mne fascinovali jedinci, kteří věděli, kam míří, za čím jdou, proč se uchylují tímto směrem, co sledují a jakého cíle dosáhnou. Ačkoli závist není z pěkných vlastností, těmto jedincům jsem záviděla. Měla jsem k závisti pádný důvod, sama nemaje žádných směrů, natož cílů, plácala jsem se životem považujíce se za podružnou snad ani ne bytost, jen bytího schopné masem a tukem oplácané nic.

Vše začalo na základní škole. Možná se vám zdá, že v mém věku už bych mohla tyto křivdy mít zpracované, ale ne nadarmo se říká, že škola je základ života a ta moje základní mi do života opravdu dala základní kámen nízkého sebevědomí a pocitu, že je zbytečné za cokoli bojovat, protože: "…já ti tu dvojku prostě dát nemůžu, protože si na konci minulého roku měla z chemie čtyřku…" Základní škola mi dala pocit, že ačkoli se budu snažit, stejně má snaha přijde vniveč neb jsem na konci minulého desetiletí byla zoufalec a tím tedy zůstávám navždy.

Podceňování, nedůvěra v sebe sama, přetrvávají dodnes a to už mám na hřbetu čtyři křížky a za sebou dva porody.

Osud se nade mnou smiloval a obdaroval mne za to, že jsem přežila své vlastní selhání. Osud mi daroval dvě nádherné děti - děvčátka. Děvčátka s krásně proříznutou tlamičkou a vysokofrekvenčními hlásky. Pro tyto dvě bytosti žiji, jsou smyslem mého života, ale i přes to, že jsou středobodem mého osobního vesmíru, mne ani je tento smysl nenakrmí. Mohu je milovat, mohu je zbožňovat, mohu všechno na světě pro jejich dobro, ale hlavní je jim poskytnout komfort. Takový ten běžný - aby se měly kam vracet domů, aby měly kde složit hlavy, aby si měly kde hrát, aby měly co na sebe a hlavně, aby měly co jíst. Snad ani v pohádkách jídlo na stromech neroste, tudíž svět reálný tento blahobyt rovněž nenabízí a tak je nutné si najít práci.

A narážím na (základní) kámen úrazu. Po základní škole, kde jsem nemohla dostat oprávněné pěkné známky proto, že jsem předchozí roky nebyla pilnou žačkou, jsem se vyučila prodavačkou. Vždy jsem se cítila méněcenná - prodavačka. Dodnes se trochu stydím, ale v rámci sebemrskačství, aby všichni věděli, že jsem hloupá a vzdělání mám pramalé, se k tomu přiznávám. "Jsem vyučená prodavačka, která neumí ani to." Na svoji obhajobu ale dodám, že kromě rybářských potřeb bylo mým oborem papírenské zboží a hračky.

Tento obor byl mi vybrán hlavně proto, že nebyly nutné přijímačky, jelikož, pokud by nutné byly, nedostala bych se ani tam. První učňovský rok jsem se dokonale ztrácela - vůbec mne to nebavilo, a jako typický introvert, těžko jsem se seznamovala s lidmi. Takže jsem se ztratila nejen v učivu, ale také v prostoru a již tak pochroumaná psychika se zase ozvala svojí roztřeseností a ubohostí.

V druhém ročníku se mé smýšlení zlomilo. Dokonce mne chytila čeština a ekonomika a od té doby jsem se učila a učení mne moc bavilo, jelikož jsem byla chválená a paní učitelka, které se celá škola bála, mne měla ráda. Od té doby jsem hodně četla a vzdělávala se. Jako by se něco ve mně probudilo. A spolužáky jsem měla víceméně tam, na čem jsem v době vyučování seděla, což bylo osvobozující.

Vždy jsem tak trochu tíhla k tvoření, pořád jsem něco vyráběla. Ať už šlo o blbůstky malých rozměrů v dětství, nebo o blbosti rozměrů zvětšujících se s přibývajícími léty.

V dětství jsem toužila po klavíru, jako malé holce se mi zdávalo o "tom černém" klavíru, o jeho klávesách… Tolik jsem na něj chtěla umět hrát.

Když už jsem byla větší, Milunka mi sehnala piano, krásné. Nechala mi ho naladit a já do něj několik let s nadšením bušila, samoučila se. Ale nikdy jsem se nenaučila hrát oběma rukama, protože na to jsem prostě neměla buňky.

Vždycky jsem si přála umět malovat a tak mi bůh dal papír, tužku, barvičky, ale zapomněl mi dát taky talent. Takže mé obrázky byly, jsou a budou jen čáry a oblouky bez plastičnosti a kouzla.

Vždycky jsem chtěla něco umět, zkoušela jsem to a nikdy to nevyšlo, protože bůh mi dal jeden jediný talent - toužení, a ještě přídavek, zklamání z toho, že na cokoli sáhnu, zůstanu na úrovni začátečníka, protože mé mozkové kapacity nestačí na vyšší úrovně.

Taky jsem si myslela, že dovedu psát, než jsem po pár letech "publikování" na blogu konečně pochopila, že mé psaní je jen pro opravdu malý počet čtenářů, kteří moji snahu ocení. Jedním z nich je kritik v mé podobě, a druhým je shovívavá Milunka, jako matka stále zavírající oči nad nedostatky své beztalentové dcery. Žádná matka, nebo málokterá, si přizná, že její dítě je prostě marné.

A jelikož sama nemám talent na nic, je mi líto, když někdo tím svým mrhá a nebo mu Osud nejde vstříc, aby jej posunul tím směrem, kde by mohl svůj talent plně rozvinout.

Dost mne trápí, že nevím, co v životě chci dělat, jakým směrem jít. Ale vím, že chci dělat to, co mi bude dávat smysl, jelikož pokud dělám práci, která mi přijde marná, navíc pod vedením těch, kteří si myslí, že spolu s funkcí jim do hlavy vstoupil duch rozumu a vševědoucnosti, začínám upadat do depresí a bezmoci. Dlouho odolávám, jenže pak to najednou praskne a odcházím z minuty na minutu, jelikož můj spoutaný duch svazujícím závazkem v zaměstnání, kde nevidím smysl a jsem pod neustálým tlakem nesmyslných příkazů a zákazů, potřebuje dýchat a létat - létat v oblacích, tvořit. Rutina je zabijákem mého ducha a autoritu u mne mají jen opravdu ti nejlepší - a že jsem vybíravá. Autoritu a respekt získá ten, který projde mojí kritikou bez toho, aby se urazil či se začal mstít, nebo, to je nejhorší, litovat. Poznala jsem pár takových. A jelikož bůh mi nenadělil těch talentů, které bych si přála, dal mi vrchovatě kritického oka skrytého do duše Štíra, což znamená, že moje kritika je ostrá jako meč, ale s ascendentem ve Váhách, snažím se o jakousi roušku pohody, takže kritizuji stylem humoru a vtipu, který ne každý unese a pokud někdo pochopí, že jsem jej prokoukla, raději se mé blízkosti dobrovolně vzdá. Já tato síta "přátel" vítám, jelikož je zbytečné mrhat energií na někoho, kdo si toho neváží, že jsem ho prokoukla. Znám zatím jen dva lidi, kteří moji kritiku ustojí, neb se umí povznést. Je to můj partner a Milunka, moje maminka. Ta se sice urazí, ale láska nepřeberná k vševědoucí dcerce je silnější než ješitnost a tak se brzy zase kámošíme, abych mohla zase něco zkritizovat, neb toto je motor mého bytí. Můj partner je Štír, tudíž moje štíří kritika ho nemůže přemoci - je to kdo s koho a nakonec se smějeme oba trapnosti toho druhého. A kolikrát nám ani nedojde, že jsme tomu druhému k smíchu a myslíme si, že se smějeme společně blbosti toho druhého. Složité, že?

A ještě jednoho člověka znám, který unesl moji kritiku a nemstil se, uznal svůj přešlap a díky němu jsem ze sebe vydávala to nejlepší. Tenhle člověk nastartoval můj motor snaživosti a cílevědomosti. Byl to člověk velice vzdělaný a učil mne na jedné instituci český jazyk. Ačkoli jsem si nezasloužila dobrou známku, dal mi ji a tím mne tak nabudil, že jsem dostala něco, na co jsem neměla právo, že jsem mu chtěla dokázat, že se nespletl. Svojí důvěrou mne vybičoval k vynikajícím výsledkům.

A pak se to zase zlomilo, ztratila jsem nit a dostala se do svých průměrností a podprůměrností a snažila se přijít na to, co je smyslem mého života.

Než jsem měla děti, netušila jsem, že tím smyslem největším budou právě ony. Přišly na svět bytosti, které mi daly sílu k životu. Teď už vím, že pokud mám žít, tak hlavně pro ně. Jenže potřebuji najít ještě smysl, který nás bude živit. On nás teď živí Hanbalánek a dělá to úžasně, jenže člověk nemá svobodu, jelikož je závislý. A já si tak ráda dělám radost tím, že něco kupuji dětem, jenže teď si musím spoustu věcí odříct a nebo se ptát, zda-li smím…

Kdysi, jako mladé děvče, jsem si vyzkoušela práci v rádiu. Do té doby, než jsem se setkala s jistou paní expertkou na výslovnost, ve které bylo empatie jako v hovnu Chanelu č. 5, jsem netušila, že mám nějakou vadu řeči. Nepřišlo mi, že šišlám. Od té doby (a to mi tehdy bylo 17 let) to vím a co hůř, i to své šišlání slyším a ubíjí mne to. Tehdy jsem i přesto, že jsem šišla, dostala nabídku, abych namluvila reklamu na kola. Když to běželo v éteru a já to zaslechla, brečela jsem jako zraněné zvíře, jelikož jsem se za svůj hlas a šišlání styděla. A to mi "kolegové" mohli horem dolem povídat, jak mám krásný hlas a jak jednou, až budu dospělá, bude sexy. No, nevím. Když tu po bytě ječím na děti, žádný ze sousedů ještě nepřišel s nabídkou kvalitního sexu, a to jsem slyšet od sklepa po půdu (nemáme ani sklep, ani půdu).

Vždy se nadchnu pro nějaký doslova sen. Nedávno jsem se pokoušela načíst nějaké své texty a pak jsem i načítala knížku pro Milunku a kamarádku. Bavilo mne to neskutečně, hrát si s intonací, prostě hrát… si s hlasem. Jenže se neustále na povrch dostával blok ze šišlání. Někdo to mé "sykání" nevnímá, ale já ho vnímám. Pouštěla jsem své povídání dětem, neb jsem zrovna namluvila své příběhy pro děti, a v tom jednom už v úvodu tak krásně vyzněl ten sykot přes předkus mých horních zubů. Hanbalánek smíchy potřísnil postel a já málem taky, protože nad tím už bylo škoda brečet. Nejsem hluchá, abych to neslyšela, ale ráda se směju a Hanbalánkovy průbpovídky tomu dodají šmrnc.

Poslala jsem své nahrávky k posouzení těm, kteří mají stejnou zálibu, a psali mi většinou pochvaly, což mi lichotilo. Ale pak jsem se probudila ze svého snu, neb jsem vyloženě trémista a pochybuji o svých "kvalitách" velice.

Za pár měsíců mne čeká opravdové hledání práce a nejspíš, jako téměř každý člověk bez talentu a cílů, skončím v nějaké rutinní, která mne bude ničit, jelikož vzdělání nemám takové, abych si mohla vybírat, vědomosti veškeré žádné, jelikož z mé hlavy se v průběhu let stal cedník, který kromě odpadu nic neudrží. V duchu se modlím k tomu Vyššímu, aby mi hodilo nějaký tip, nějaký nápad, ale Vyšší se chechtá a láme v pase, když vidí toho zoufalce, který si neumí ani přát. Nedávno jsem při jednom vysílání na toto téma pochopila, že jakmile nemáte tu správnou představu, za kterou chcete jít, nemůže se vám zhmotnit.

Zatím, pokud jsem nějakou představu měla, se mi má přání nezhmotňovala, neb jsem na ně jednoduše nestačila.

Mám ráda haranty, taky jsem si říkala, že třeba nějaká práce s dětmi… ale bohužel, vzdělání nemám, které je dnes potřeba. A o nějaké další škole nechce Hanbalánek ani slyšet. Včera jsem na něj vyrukovala: "Já půjdu někam do sboru," nacož okamžitě kontroval: "Ty jdi hlavně už někam do práce!" Raději jsem své smělé plány o zpívání polkla a zanotovala si v duchu: "Půjdem spolu do prdele… dujdaj dáá"

Hanbalánek vůbec mé výkřiky miluje. Na všechny reaguje stejně. "Já se asi přihlásím na kurz malování," sdělím mu ve dveřích, když se vrací po šestnácti hodinách v práci. "Přihlaš se radši na pracovní portál, ať ti chodí nabídky." V rozhovoru nemá cenu pokračovat, a tak odskotačím do kuchyně, abych počkala, co mi Hanbalánek uvaří. Po celodenním snění vyhládne.

"Hele, nedá se svítit, musím si nechat udělat horoskop, abych věděla, jakým směrem se vydat, prý to tam je!" zkouším to zase jindy. "Vydej se do Alberta, hledají posily do lahůdek." nebo "Cestou z práce jsem zrovna viděl, že v Lidlu hledají pokladní…"

A tak se s Hanbalánkem kočkujeme, až se mu přiznám, že bych chtěla ještě jedno dítě: "Jsi stará," poznamená tak jemně, jak je Štír schopen," už táhni dělat, lenochu. Já ti dám další roky se válet doma! Práce tě nemine. Viděl jsem v Metru, že shání skladníky do Amazonu."

To on Hanbalánek trh práce sleduje dost bedlivě. Není den, aby mi neoznámil, kde koho hledají, na kolik hodin a za kolik peněz.

Ale nestěžuji si na nic, protože mojí výhodou je to, že se umím zasmát nejen ostatním, ale hlavně sobě. Své trapnosti a ubohosti, chechtám se, až se potím, pokud se rovnou nepočůrám smíchy.

Rána, kdy jsem nucena vstávat kvůli starší dcerce, jelikož ji schramstnul systém a nastoupila do první třídy, si zpestřuji zpíváním - mé písničky na známé melodie popisují realitu rána. Do textu zahrnuji povely pro dítě a dítě tímto již od probuzení nasírám.

Při tom všem svém nicotném žití závidím všem těm, kteří mají cíl a našli si práci, která je smyslem jejich života, uživí je i jejich děti a ještě je baví a povznáší. Jsou takoví šťastlivci... ale já mezi ně, bohužel, a Vyššímu k smíchu, nepatřím.
 

Další články


Kam dál

Reklama