Moje milé čtenářky a fanynky,

moc Vám děkuji za návštěvu a rovněž za Vaše milé komentáře. To, že nereaguji neznamená, že je nečtu, či jsou mi jedno. Jde pouze o jakýsi deficit energie a nedostatek klidu na psaní. Jsem jako chlap, dovedu se soustředit jen na jedinou věc (mám to v číslech, vlastně mi to jedno právě chybí) a pokud píšu a řve mi do jednoho ucha Outěžka a do druhého Ronja a ze zadu se pozornosti dožaduje Hanbalánek, nemám šanci na nic. V té chvíli se hroutím a jenom tupě civím. Nebo řvu jako lev a utíkám si balit a chci zmizet z toho chaosu.

Vážím si Vás i Vašich slov a návštěvy a moc Vám za to vše děkuji.

Vaše Nartaya alias Lenka

O neštěstí pana a paní Kosových

13. května 2010 v 20:44 | Nartaya |  Pohádky pro...
K této pohádce mne inspirovala smutná událost, která se stala na naší zahrádce v Protivíně, kde měli kosové mladé a kuna jim je všechny sežrala...

O neštěstí pana a paní Kosových

Kocomourka právě seděla na opěradle křesla a civěla na houpající se krmítko, kde se ještě dnes krmili ptáci. Vrabci, sýkorky, zvonci a kosové zobali "urvi, co můžeš" a Kocomourka začala jemně poštěkávat. Vedle ní
se napasoval černý výtržník Ronjík, dva nepřátelé na život a na smrt a rovněž dva posedlí "zdrhači" ze zásady. Kocomourka si společnosti nevšímala, tak byla zaujatá krmítkem, že zapomněla prskat na právě příchozího. Ronjík seděl sebevědomě vedle starší tety a rovněž uchvácen pohledem na ptačí hody zapomněl se Kocomource připomenout nějakým dovedným kouskem.
Šli mi na nervy ti dva, když jsem viděla, jak se olizují při pohledu na cpoucí se opeřence.

"Hej, vy dva!, povím vám příběh," pronesla jsem v domnění, že už to samotné sdělení je zaujme. Kocomourka zaštěkala směrem ke krmítku, Ronjík se netrpělivě zavrtěl.
"Jmenuje se to 'O neštěstí pana a paní Kosových'," snažila jsem se dál.
"Tak prosím," kňournula Kocomourka s nehraným nezájmem. Ronjík se na mne podíval, přece jenom je to ještě klučík, zvědavost ho přemohla. V té chvíli vešla Oldinka, rozhlédla se a uvelebila se tak, aby viděla rovněž z okna, ale také, aby dobře slyšela mé vyprávění. Zuzanka vdupala do pokoje s boxerským rozmachem a už mi seděla na klíně a křičela do obličeje: "Hlaď mě a šimrej! Ale na bříšku ne, to bych ti moc ublížila," vyhrožovala, aniž změnila vtíravý tón sebestřednosti. Hladila jsem Zuzanku a začala vyprávět:

O neštěstí pana a paní Kosových

Pan a paní Kosových byli pár ve středním věku. Byli svoji již dlouho a stejně dlouho se pokoušeli o potomky. Nešlo to nijak snadno, spíš to vypadalo, že se nikdy vlastních dětí nedočkají. Paní Kosovou to trápilo a často kvůli tomu tajně plakala. Pana Kosa to trápilo také, svoji bolest dovedně skrýval a těšil svoji smutnou paní těmi nejkrásnějšími dárky a slůvky. Měli se moc rádi a měli se spolu dobře, jen ty ratolesti jim chyběly k naprosté spokojenosti a dokonalosti jejich rodiny.
Jednou ve čtvrtek, když už přestali pomalu doufat, přišla paní Kosová z práce a řekla panu Kosovi, aby se posadil, že pro něj má překvapení. Pan Kos se posadil a to bylo dobře, protože by se málem z té noviny položil. Paní Kosová mu oznámila, že nebude trvat dlouho a do jejich hnízdečka lásky přibyde další Kose. "Jarmilko," vzdychl přešťastný pan Kos, "Jak je tohle možný?"
"Ale Bedříšku, to ti snad nemusím vykládal, byl jsi přece také u toho," kárala vesele paní Kosová svého chotě.
Radostnou novinu sdělili rodičům pana Kosa a také rodičům paní Kosové a všichni se těšili na blížící se událost. Babičky nakupovaly oblečky jako pominuté, dědečkové zase každý den oslavovali, jen paní Kosová tloustla a pan Kos sháněl vhodný kočárek, vhodnou postýlku, vhodné pleny, vhodný zasypávací pudr… S ubývajícím časem přibývalo starostí, až najednou nebyl čas žádný a paní Kosová jela do porodnice, kde se narodili maličký Bedříšek a maličká Jarmilka.
"Dvojčata?" divil se pan Kos, "Dvojčata?" divil se ještě jednou, když v tom mu to došlo a zaradoval se: "DVOJČATÁÁÁÁ!!!!!!"
Když se paní Kosová vrátila z porodnice, všichni přes starosti o krásná miminka přestali vnímat okolí a proto si ani nevšimli, že do vedlejšího vchodu se nastěhoval nějaký pan Kuna s rodinou. Pan Kuna byl starý opilec a nebylo mu hloupé, ba dokonce trapné, pod vlivem alkoholu řídit auto. Paní Kunová také holdovala alkoholu a hodně kouřila. I jejich pubertální děti kouřily a nasávaly jako Dáni.
Paní Kosová si uvědomila své sousedy až tehdy, kdy ji opilý pan Kuna málem zajel, když přecházela s kočárkem silnici.
"Huhni, ženská sakramentská! Huhni z cesty!" hulákal pan Kuna z otevřeného okénka Škody 120L, když málem neminul paní Kosovou. Opilý jak zákon káže, jak jinak.
Paní Kosová se tak lekla, že do ní pak celý den nic nebylo. Pan Kuna se vůbec nelekl, naopak si přihnul z láhve Tuzemáku, protože ho zase přepadla náramná žízeň. Pan Kos si za zavřenými dveřmi bytu na adresu pana Kuny od srdce ulevil, řval jako tur a sprostý byl tak, že by se i dlaždič červenal, kdyby to slyšel. Paní Kunová kouřila dlouhé cigarety a fackovala pubertální potomky jen tak z plezíru, aby nevyšli ze cviku.
Děti pana a paní Kosových rostly a byly šikovné. Už žvatlaly, smály se, hrály si. Dělaly svým rodičům i prarodičům radost, v rodině Kosových se rozhostila pohoda a obrovské štěstí. Paní Kosová denně děkovala bohu, že povinula tak krásné děti svému úžasnému muži. Pan Kuna denně "žral jak kyselina" a jezdil nadranej svou oranžovou "škodárnou" na plyn. "To víte, paninko, to míň koštuje, rozumíme?!"
Léta plynula a Jarmila s Bedříškem začali chodit do první třídy základní školy. Z vyučování se vraceli pravidelně včas.
Avšak jednou, bylo to pár dní poté, co propustili pana Kunu z vězení za řízení v opilosti, se děti Kosových včas nevrátily. Paní Kosová z toho byla vystrašená a stejně vystrašený pan Kos ji uklidňoval, že se děti zdržely třeba v cukrárně. Když už bylo večer, v cukrárně měli již zavřeno a děti Kosových pořád nikde, vydal se pan Kos děti hledat. Když se vrátil domů bez dětí, našel v bytě své rodiče a rodiče paní Kosové, všichni plakali a paní Kosová ležela na gauči a třásla se, v obličeji celá zelená.
Když se pan Kos dozvěděl, že už se Jarmilka s Bedříškem nikdy nevrátí, dal se do usedavého pláče. Od té doby bylo u pana a paní Kosových pořád takové ticho a těžko a smutno. Každý den paní Kosová plakala a pan Kos táhle vzdychal.
Pan Kuna to uhrál a tentokrát ušel trestu a dál jezdil pod vlivem alkoholu jako šílený ulicemi, kde se to hemžilo dětmi.
Když jednou panu a paní Kosové nabídl, že je na ten hřbitov hodí, vůbec ho nenapadlo, že je to vrchol drzosti a vůbec vrchol všeho nejhoršího. Rumový odér vycházel z kokpitu Škody 120L jako by se nechumelilo a to byl právě prosinec dvacátého čtvrtého a na vánočním stromečku u Kosových byly rozsvícené jenom dvě červené svíčky, které slzely vosk na koberec…

Když jsem dovyprávěla, nenápadně jsem se rozhlédla po kočičím okolí a bála se, že najdu slzavé údolí, že budu brzdit slané proudy prýštící z kočičích oček.
Ale místo toho…
"Pch!" uslyšela jsem z Kocomourčiny tlamičky, "teď já povím příběh tobě," loupla po mně lstivým okem, "a jmenuje se 'O neštěstí pana a paní Prasátkových'," odfrkla si a se vztyčenou hlavičkou odešla z místnosti, pohybem těla naznačujíc, co všechno jí tak akorát můžu.
Olda spokojeně odfrkovala bez sebemenšího vzrušení, Zuzanka odešla už během vyprávění a Ronjík dál zíral na vypaseného kosáka ďobajícího do rozpůleného jablka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama