Moje milé čtenářky a fanynky,

moc Vám děkuji za návštěvu a rovněž za Vaše milé komentáře. To, že nereaguji neznamená, že je nečtu, či jsou mi jedno. Jde pouze o jakýsi deficit energie a nedostatek klidu na psaní. Jsem jako chlap, dovedu se soustředit jen na jedinou věc (mám to v číslech, vlastně mi to jedno právě chybí) a pokud píšu a řve mi do jednoho ucha Outěžka a do druhého Ronja a ze zadu se pozornosti dožaduje Hanbalánek, nemám šanci na nic. V té chvíli se hroutím a jenom tupě civím. Nebo řvu jako lev a utíkám si balit a chci zmizet z toho chaosu.

Vážím si Vás i Vašich slov a návštěvy a moc Vám za to vše děkuji.

Vaše Nartaya alias Lenka

Narodila se nám Ronja

6. září 2015 v 15:48 | Nartaya |  Hanbalánkování
Myslím, že to bylo poslední prázdninový den, kdy jsme se s Outěžkou uvelebily u televize a dívaly se na švédský film pro děti Ronja, dcera loupežníka. Mám ten film ráda a máme ho na DVD, ale i tak, když jsem zjistila, že jej dávají, zůstala jsem na něj koukat.

Nedávno jsem totiž přestěhovala televizi a všecky potřebné propriety do Outěžčina pokoje pěkně před velikánskou postel, na kterou se dá krásně rozpoložit mohutné těloa sledovat televizní programy. Ne, že by vždy za něco stály, ale hezky se u toho lenoší.

Druhý den, co jsme sledovaly Ronju mi Outěžka oznámila, že Králíček už není Králíček, ale že se nám narodila Ronja. Toto suché konstatování aplikovala hned před barákem, kde jsme potkaly paní ze 13. patra. Outěžka se na ni vážně podívala a pronesla: "Narodila se nám Ronja," a hodila hlavou směrem k našemu kočárku. Paní nechápavě pokyvovala hlavou, musela jsem vše vysvětlit.

Uplynulo několik dní, Ronja se u nás stále drží a tak mne nemohlo překvapit, když dnes v obchodě Outěžka bez dlouhého přemýšlení odpověděla neznámé paní na otázku: "Jakpak se jmenuje ségra?" "Ronja." Až když paní pochválila krásné jméno a odešla, Outěžka se na mne potutelně usmála.

Pořád lepší, než když svoji sestru tituluje zájmenem "to": "Dej 'to' pryč!" velí, když ještě rozespalá vidí, jak jdu Ronju krmit. A když neposlechnu, zaječí: "Nedělej to!" abych přestala dítě krmit. Má to ale smůlu, protože já teď nemám na takové handrkování čas.

Outěžka totiž nastoupila do školky. Těšila se celé prázdniny a konečně se dočkala. Nevím, kdo může tvrdit, že žena, která je doma s druhým dítětem, si tím, že první dítě odloží do školky, uleví. Leda by je odložila do Klokánka, to možná ano, ale jinak je to o neustálém nestíhání, stresu a lítání sem tam. Alespoň v mém případě.

Ráno dovedu Outěžku do školky, chvilku poklevetím se stejně postiženými matkami před školkou, pak se rozejdeme a my s Ronjou uháníme buď na procházku nebo něco vyřídit. Vždy "venčím" do dalšího krmení. Pak dítě napojím a už zase ženeme do školky, kde se scházíme s ostatními matkami. Vyzvedneme si nevděčné haranty a v areálu školky dlíme, dokud si děti hrají. Ty lezou na prolézačky, rvou se o houpadla, bombardují se kamínky a šikanují své mladší sourozence, s nimiž matky lenoší v jejich nepřítomnosti doma a dost si to podle okolí užívají, zatímco školkou povinné děti během dne trpí školními povinnostmi jako je třeba hraní, tvoření, zpívání apod.

Pak zase přisupíme domů, je další krmení. Strhaná srkám další kafe, abych to do večera dala! No jasně, ranní vstávání, což je vlastně každé probíhající před jedenáctou polední, je mým zabijákem. A jelikož únava působí na moji psychiku trochu jako alkohol v dobré míře, chichotám se, hihňám se a snažím se být vtipná, což všechno má za následek úplné vyčerpání a zatímco venku zářím veselím a zdravím, doma padám na držku a během pádu stačím ještě nasraně zabuzerovat. Jenže v naší domácnosti většinou platí 'co si neuděláš, to nemáš' a tak mé buzerace na všechny strany stejně nemají žádný účinek, snad jen to, že přijdu o ten ždibíček zbývající energie, kterou jsem mohla věnovat něčemu smysluplnějšímu.

První týden jsem se rozhodla Outěžku nešokovat dlouhým pobytem ve školce a tak jsem si ji vyzvedávala po "o" ve dvanáct hodin. Dvakrát během týdne mi bylo Outěžkou vyčteno, že ve školce nespinkala… Jenže mně by se po ní asi stýskalo? O tom, že by se stýskalo Outěžce po mně si mohu nechat akorát tak zdát, ale já jsem bez té její celodenní buzerace/společnosti nějaká nesvá.

Hned jsem se vrátila ve vzpomínkách do let, kdy já sama jsem musela chodit do školky a vždycky jsem chtěla jít po obědě domů, ale nikdy jsem nešla, protože Milunka musela pracovat. Zato chodil domů chlapeček, který navíc bydlel hned vedle školky. Babička s dědečkem si ho po "o" vyzvedli a já seděla u plotu a tiše záviděla a tolik si přála jít už proboha taky domů. Mezitím, co jsem sledovala kluka za jejich plotem, když už byl doma, jsem trhala voňavé svlačce, které se pnuly po hromosvodu a chtělo se mi strašně brečet…

První školní den se do školkové třídy, kam začala Outěžka chodit, narvaly matky, otec tam byl jeden a tak ho ženský element převálcoval a nebude nám to tvrdé "y" kazit! Sledovaly jsme paní učitelky a hlavně přístup našich ratolestí. Outěžka se dala do hraní, krámování a došlo také na ječení, na štěstí ke konci naší návštěvy. To si totiž holčička dovolila mít něco, co Outěžka najednou moc potřebovala. Trapně jsem se pochechtávala a v duchu se modlila, aby spratek přestal ječet, protože jsem netušila, jak ji srovnat. Přetvařovala jsem se a řešila vše domluvou, místo, abych dítěti rozrazila palici o zeď. Naštěstí se to zázračným způsobem uklidnilo a já mohla konečně povolit křečovitý úsměv.

Když jsme po prvním dnu přišly domů, Outěžka odmítala moji pomoc s čímkoli. Když se vykakala, což jsem netušila, protože jsem se zrovna rozkládala na té velké posteli před televizní obrazovkou a žrala Tajemství rodu Jiřiny Bohdalové (ano, v tu dobu Outěžka byla ještě vzhůru a dokonce v jiné místnosti, kde pudila bobek, což jsem jako líná matka vůbec nevěděla). Přiběhla mi říct, že kakala a že se sama utřela. Zatrnulo mi, jelikož právě z toho, že se Outěžka bude po kakání utírat sama mám hrůzu. Znáte to. Prdel špinavá od stolice a děvčátko v záchvatu samostatnosti si prdel utře špatným směrem a veškeré to svinstvo si zanese do rodidel. Přiškrceně jsem ji pochválila a modlila se, aby se utřela správně.

Chtěla jsem jí zadek přeutřít nebo aspoň zkontrolovat, jestli je čistý a taky jsem chtěla, aby mi ukázala, jak se utírala. Outěžka zvážněla, řekla mi: "Ty jsi pitomá!" hodila hlavou a odrázovala pryč. Zůstala jsem ohromeně stát. A to nejdůležitější se stejně nedozvěděla a ještě byla za nedůvěřivou odpornou matku!

Druhý den ráno jsem chtěla Outěžce pomoci s oblékáním. Už jsem nebyla naivní jako první den, že bych jí připravovala, co si vezme na sebe. Věděla jsem, že si sama vybere oblečení a že se sama obleče. Jenže tentokrát jí nešly šatky přetáhnout přes hlavu, chtěla jsem jí pomoct, což nepřijala s povděkem, ale naopak mi zase vynadala: "Ty jsi blbá!" a byla dotčená a sama se dál prala se šaty, dokud se jí to nepovedlo. Na jednu stranu co víc si přát než mít samostatné dítě, ale na stranu druhou by člověk tak rád pomohl a usnadnil…

Tentokrát si do školky nesla nové bačkůrky, které prvního kupovali s tatínkem. Outěžka přiběhla s bačkůrkami domů a měla z nich velkou radost. Byly tak krásné, jenže oko matky, té hrozné bestie, se zaměřilo na velikost botek a oba museli do obuvi zpět pro botičky vhodné velikosti. Hanbalánek své dcerunce koupil bačkůrky o dvě čísla menší: "Nic jí netlačilo! Zkoušela si botu, jen jednu, neměli jsme totiž ponožky, který si nám zapomněla dát!" takže jsem za to vlastně mohla já, ale

Outěžka se od prvního dne nástupu do školky stala veledůležitou. Když jsem se jí jedno odpoledne zeptala: "Co jdeš dělat teďko?" Automaticky mi odpověděla: "Na tebe čumět!" čímž mne umlčela a na víc jsem se nezmohla.

První školní týden jsme tedy zvládly bez úhony, což je jedině dobře, a můžu nás obě pochválit. Outěžka má ve třídě kamarádky a kamarády z hřiště, takže je mezi svými. Hned první samostatný den se dala dohromady s největším raubířem a paní učitelka povídala, že musely ty dva od sebe separovat. Hned vzápětí jsme se s klukem potkali v Albertu, takže jsme s jeho maminkou mohly živě vidět, co ti dva pospolu dovedou. Profesionální přístup chladně se tvářících pokladní, když kolem nich lítala dvě torpéda, mne udivoval. Čekala jsem, kdy se strhne lavina stížností na moji hlavu, abych si laskavě to dítě zkrotila. Nic se nedělo, děti se proběhly mezi regály a pak jsme se všichni rozloučili - v té chvíli jako by se do pokladních vrátil život a radost z něj.

Dozvěděla jsem se od sdílnějších paní učitelek, že během tvoření děti malovaly hrnečky. Původně jsem si myslela, že malovaly na hrnečky porcelánové, ale pak jsem díla viděla na nástěnce a došla poznání, že jde o hrnečky papírové. Děti na ně pleskaly barvičky. A tak jsem se zeptala Outěžky, zda mi svůj hrneček dá. Rezolutně pronesla, že nedá, že se na něj můžu podívat, ale NEŠAHAT!

Aby našim zvířátkům nebylo líto, že Outěžka tráví dopoledne mimo domov, svojí přítomností jim to zase všechno vynahrazuje. Stačí ji nechat chvilku s nůžkami a kocourem v jedné místnosti a pak už zbývají jen oči pro pláč. Kocour nehnutě leží v křesle, kolem něj se povalují chuchvalce černých chlupů a nad ním stojí rozzářená Outěžka s nůžkami v pohotovosti. Mělo mi to být divné, že si přestala prozpěvovat a podezřele utichla - soustředění bylo vražedné a výsledek smutný. Nechápu to. Jakmile se kocourkovi věnuji já, mám ho okamžitě zakouslého v ruce, ale když o něj necitlivě pečuje Outěžka, bez pohnutí leží a trpí tiše. Zrovna jako teď, když Outěžka utichla a tušila jsem ji za rohem u kocourova lůžka. Samozřejmě! Vydrolila mu do zbylé srsti voskovku. Unaveně se na mne podíval: "No konečně ses ráčila zvednout!" a když jsem ho litovala a dala se do vyčesávání té hrozné zelené, bez váhání mne kousnul. Že by se mstil?

Kikinka v roli týraného zvířete nezůstává pozadu. I ta je podrobena bolestivým zkouškám lásky. Vždy se v náručí Outěžky promění v hadrového panáka a nechá sebou vláčet, aniž by se bránila.

Outěžka se láskyplně vrhá i na mne, takže vím, o čem mluvím. Její projevy citu jsou opravdu citelné.

"Ty jsi dobrá matka," řekla mi dnes Outěžka, když jsem ji ládovala těstovinami s improvizovanou omáčkou z rajčat, papriky, mletého masa, kečupu a šlehačky. A já se v duchu modlila, abychom se z toho jídla nakonec neposraly.


Jediný, pro koho se v této domácnosti nic nezměnilo, je Hanbalánek. Dál si žije svůj hanbalánkovský život - jen s narůstajícím údivem, z čeho já jsem vlastně pořád tak unavená…





 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 6. září 2015 v 17:08 | Reagovat

Rosteš! Klíďo píďo tě zařadím po bok veleslavnýho "fotra". Ten se taky zážitky ze života s dítětem udělal slavným. Máš šťávu. No nediv se, když všechnu energii vypíšeš v článku, že ti pak v průběhu dne chybí :-P

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 6. září 2015 v 17:09 | Reagovat

P. S.: A "RONJA" už zůstane? Abych nehledala Králíčka, zatímco mluvíš nadšeně o Ronje a Outěžce. Ta snad zůstane. Nebo jí taky přiřkneš nějakou přezdívku? ;-)

3 Milunka Milunka | 7. září 2015 v 11:55 | Reagovat

Přijde mi to, že to určí Outěžka, kdo jsme a jak se jmenujeme. To je šéf. :-D  :-D  :-D

4 Bev Bev | E-mail | Web | 11. září 2015 v 14:30 | Reagovat

Je to nádherné, chechtám se po celou dobu čtení, dokonce to zneklidnilo Charlieho a přišel se pochovat a ujistit, že mu ode mě nic nehrozí. :D Už jsme se pomazlili, vzal si tvrdý rohlík a šel si lehnout k holkám.
Outěžka bude zkrátka číslo po mamince, to už je jasné a ty jsi zaručeně dobrá matka a navíc vtipná. :-D  :-D

5 valin valin | Web | 14. září 2015 v 12:32 | Reagovat

Já se u tebe vždycky tak pobavím, ona má ta Outěžka pravdu, ty jsi dobrá matka hihihihi. A posraly jste se nakonec a nebo ne? :-D

6 Janinka Janinka | E-mail | Web | 14. září 2015 v 17:17 | Reagovat

Ronju jsem jako dítě milovala, ale to už je fakt dávno, musím to zase někdy v telině vychytat.
Outěžka je drzá jako opice, ale na druhou stranu mě dost odbourala tou dobrou matkou. Takže to zase tak zlý nebude :-).

7 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 15. září 2015 v 9:37 | Reagovat

[1]: Škoda, že Tvé nadšení z mých článků nemá více lidí, abych se dostala do podvědomí jako zmiňovaný fotr ;-) Jeden čas jsem si pohrávala s myšlenkou, že vydám knížku pro děti. Ale zájem blogových čtenářů mi otevřel oči :D

V životě je to spíše o štěstí než o umu :-)

8 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 15. září 2015 v 9:39 | Reagovat

[2]: Ronja zůstane - lépe se mi skloňuje než Králíček. Ona Outěžka vymyslela i toho Králíčka. Když se jí někdo zeptal, co se narodí, tak prý říkala Králíček :D

9 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 15. září 2015 v 9:40 | Reagovat

[3]: Budeme poddaní dvou šéfů. Přijde mi, že Ronja nezůstane pozadu! :-D

10 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 15. září 2015 v 9:42 | Reagovat

[4]: A Bevíčku, Ty jsi hodná a navíc milá. Děkuju za krásná slova. A je dobré děsit zvířátka smíchem, horší by bylo, kdyby je člověk děsil řevem a bičem :-D

11 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 15. září 2015 v 9:44 | Reagovat

[5]: valin, nakonec jsme se neposraly a dokonce jsem omáčku vařila po sežrání ještě jednou, měli jsme pořád hodně rajčat. Jsou zpracované a my neposrané a ještě jsme si pochutnali.

12 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 15. září 2015 v 9:47 | Reagovat

[6]: Outěžka je opravdu opice a vyčůraná jako mraky. Vždycky ví, jak zmanipulovat své okolí. :D Když jde do tuhého, hraje na city, intrikánka jedna :-D

13 Milunka Milunka | 17. září 2015 v 22:14 | Reagovat

[7]:No holka, včera byl zájem přenáramný, až nebylo o co stát. Máš nás, své věrné čtenáře, nás se drž. :-)  :-)  :-)

14 Milunka Milunka | 19. září 2015 v 9:42 | Reagovat

[2]:

[8]:
Dneska je slavný den, Ronje je čtvrt roku. To by chtělo oslavu a nějakou dobrotu. :-)  :-)  :-)

15 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 19. září 2015 v 18:35 | Reagovat

[13]: Taky si svých věrných návštěvníků, které beru jako přátele,  nesmírně vážím :-)

16 Kitty Kitty | E-mail | Web | 20. září 2015 v 7:23 | Reagovat

[14]: Blahopřeju! Místo dobroty se jděte vyvětrat a vyblbnout. Bude pěkně ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama