Moje milé čtenářky a fanynky,

moc Vám děkuji za návštěvu a rovněž za Vaše milé komentáře. To, že nereaguji neznamená, že je nečtu, či jsou mi jedno. Jde pouze o jakýsi deficit energie a nedostatek klidu na psaní. Jsem jako chlap, dovedu se soustředit jen na jedinou věc (mám to v číslech, vlastně mi to jedno právě chybí) a pokud píšu a řve mi do jednoho ucha Outěžka a do druhého Ronja a ze zadu se pozornosti dožaduje Hanbalánek, nemám šanci na nic. V té chvíli se hroutím a jenom tupě civím. Nebo řvu jako lev a utíkám si balit a chci zmizet z toho chaosu.

Vážím si Vás i Vašich slov a návštěvy a moc Vám za to vše děkuji.

Vaše Nartaya alias Lenka

Čerstvě po dešti...

25. srpna 2016 v 16:14 | Nartaya |  Nartayino klimbání
Byla tichá noc, čerstvě po dešti. Otevřela jsem okno a znovu mne přepadla závrať. Pokaždé když vykouknu z okna se se mnou zahoupe svět. Snad nikdy si nezvyknu - a nejde o závratnou výšku, možná patnáct metrů? Možná méně. Ale vždy se mi sevře žaludek a mám pocit, že si čůrnu.

Vůně mokré trávy a hlíny a stromů v okolí. Vůně vlhkého prachu. Je to jako spínač, kterým se spustí film - vzpomínkový. V té chvíli se dívám z okna u babičky, z horního patra. Mezi maličkými okenicemi stojí květináče s bohatě nakvetlými muškáty. Když zavadím o jejich listy či bohaté koule květů, oplatí mi muškát dotyk typickou nezaměnitelnou muškátovou vůní. A tahle vůně je spojená s mým dětstvím, s babičkou Toničkou. Muškáty měla snad v každém okně. A vždy bohatě kvetly - pohnojené slepičinci.

Babička měla ráda půdu. Nyní, podívám-li se na její čísla, dává mi to větší smysl.

Když jsem se dívala do ztemnělé ulice, asfaltová cesta vyhřátá sluníčkem po dešti krásně voněla a kolem lampy neúnavně poletovaly můry a z "bejkárny" bylo slyšet cinkání řetězů. A babička měla vycvičené ucho tak, že poznala, kdy se bejk odvázal a bylo třeba jej jít zase uvázat, aby udělal co nejméně škody. Scházela se tam většinou i s ostatními "ošetřovateli".

Všichni "krmiči" bydleli tak nějak vůkol. A všichni dobře věděli, že se mezi jejich bejky děje něco nekalého - poznali to podle bučení, řinčení kovu. I v noci - kdykoli.

Kolikrát jsem nahlédla dovnitř a sledovala kravské hlavy přežvykující potravu a vylizující si jazyky nosní dírky. Jak by se mně tento um tenkrát hodil. Místo zdržujícího šťourání v nose jsem mohla pěkně nabrat obsah jedním líznutím a pak si jej klidně dlouze vychutnávat převalováním mezi zuby.

Kolem bejkárny poletovala hejna much, které byly loveny jiřičkami a vlaštovičkami. Vlaštovičky hnízdily pod bránou a jiřičky hezky pod stříškou. To bylo čiřikání, pípání a štěbetání.

Abych se vrátila k těm oknům, která byla malá. Vnější okenice se otvíraly ven a na každé byl přidělán hák a ten se zachytil do očka na rámu, aby se okna nezavírala a aby nemlátila v průvanu. Vnitřní okenice se otvíraly dovnitř a také měly háky, kterým se zachytily. A mezi nimi byl prostor, do kterého babička dala květináče s muškáty. Okna byla schována za těžkou záclonou a po stranách visel nevyužitý závěs - jen tak, pro zútulnění pokoje, protože závěs dělá divy. Ale já milovala závěsy a vůbec ta okna mne lákala a tak jsem si hrála i tak, že jsem okna zatemňovala, odtemňovala, otvírala okenice, zavírala je.

S velkou chutí jsem zalévala kytky. U nich vždy stály umělohmotné láhve, zelené barvy, naplněné vodou. A nad hlavou jsem měla nízký strop, z něho visel zajímavý lustr a z lustru kabel s vypínačem. To jsem stála u schodů dolů. Podlaha tak hezky praskala. Hlavně nahoře moc nedupat, dole by se rozhoupala lampa.

Po schodech, trošku stočených, jsem ráda chodila dolů i nahoru. Pěkně duněly a voněly. A podél nich se vinul kabílek a na něm byly žárovičky, které svítily celou noc, takže člověk vůbec nemusel rozsvěcet, když šel v noci čůrat.

Pod schody byl prostor za malými dveřmi. A tento byl plný bot, starých, již nepoužívaných, sešlapaných, rozpraskaných, ochozených bot. Bylo je škoda vyhodit a já se v nich ráda přehrabovala. Vonělo to tam pastou na boty. To se tehdy ještě boty leštily.
A o kousek dál a výš visela lékárnička. Zdroj živočišného uhlí, které jsem jedla s velkou chutí. A taky tam byl oxid uhličitý, který mi babička lila na odřeniny či jiné ranky. Pálilo to jako čert a krásně to pěnilo.

V kuchyni byla šuplata obývákové stěny přeplněná různými pivními etiketami, které děda sbíral. Šuflátka měla přihrádky a v nich pečlivě naskládané etikety voněly tiskařskou barvou. Občas jsem od každé dostala pár kusů na hraní.

Hadřík na nádobí měl také takovou tu vůni - jarová trochu zkažená voda. Kdykoli se mi podaří nedat uschnout hadřík od nádobí, tahle vůně se objeví a já jako po klouzačce sjedu do vzpomínek a babiččiny kuchyně.

To když děda krájel chleba králíkům. Nebo si okrájel jablko.

Na troubě nahoře stála konvice s černým čajem, oslazeným malinovou šťávou - stále teplý, protože v kamnech se pořád topilo. Kvůli vaření především a v zimě i kvůli teplu. Kuchyň byla nejteplejší místnost v domě.

V troubě se často sušily křížaly z jablek, hrušek, švestek - i houby se sušily. Na jaře pod kamny měla své místo kvočna s kuřaty. Babička je vždy vypustila na procházku na dvůr. Kvočna celá načepýřená si vedla zástup kuřátek, která pípala a poštipovala se vzájemně. Kvočna jen tak pobrukovala a když hrozilo nějaké nebezpečí, ještě víc se načepýřila a kuřátka se stáhla blízko k ní.

Když jsem si hrála u Sakvů, fascinovaly mne podkladky v slepičích kukaních. A vysezené hnízdo, kolikrát čerstvá teplá vajíčka před chvilinkou snesená či jenom zahřívaná slepicí, kterou jsem nechtěně (možná i chtěně) z hnízda vystrnadila.

Stála tam cirkulárka, na které děda řezal dříví. Když se pustila, vrčela a kotouč pily se točil a tak hezky drnčel a když se pila zakousla do dřeva, stroj začal kvílet. Ohlušeni vdechovali jsme vůni dřeva, piliny lítaly, slepice nerušeně zobaly, králíci z králíkárny koukali a chroupali trávu, zrní či mrkev. Také chleba namočený v mléce měli k dispozici.

Stříšky nad hospodářskými budovami se nebezpečně prohýbaly. Vstupy do jednotlivých stavení měly nízká futra - vstupovalo se do tmavých prostor...

Za zdí byl slyšet život sousedů.

Byla jsem stydlivé dítě, nerada jsem byla viděna sousedy. Nejraději jsem si hrála sama. A poslouchala ruchy, zvuky, hlasy, zpěv ptáků, kdákání slepic, skřípání kol kárek a koleček, kterými sousedé vozili posekanou trávu na kompost či převáželi kamení z hromady na hromadu.

Když jsem pobývala u babičky s dědou na chalupě ve Žďáře, vše bylo takové jiné, méně přátelské. Zatímco v Krči byli lidé více k sobě, ve Žďáře jeden štval druhého proti třetímu. Asi to tak nějak vypovídalo i o naší rodině. Z Milunčiny strany šlo o vřelejší vztahy, zatímco z tátovy strany to bylo o intrikách, hrách, lžích, urážení se a nespravedlivosti. Třeba si nepamatuju, že by babička z Krče dělala mezi svými vnoučaty rozdíly - a že jsme každý jiný byl, o tom žádná. Babička z tátovy strany rozdíly dělala nejen mezi vnoučaty, ale rovněž mezi svými dětmi. Jsem pyšná, nehodlám se cítit vinna a tak si na babičku vzpomenu, docela často, a je mi smutno, že byla taková, je mi jí i líto, ale nemám potřebu ji vidět, bavit se s ní. Bylo by to křečovité. Nejde o lásku, já ji měla ráda, takovým podivným způsobem, čpělo to jako lítost, či co. Jo, asi nešlo o lásku jako takovou, ale o pocit lítosti. Jenže lítost není na místě - sama si připravila půdu svým celoživotním pokryteckým způsobem jednání s lidmi, kteří by ji chtěli mít rádi, ale které různě pomlouvala a na nikom nenechala nit suchou - a teď z té půdy sklízí prohnilé ovoce. Jenže člověk je vůl, vždycky byl, takže neříkám: "Dobře jí tak, babě jedu," ale povzdychnu si a cítím lítost: "Škoda, mohla si to stáří mnohem více užít, jen kdyby chtěla..."

Zpátky k prázdninám. Milunka mi snad každý den poslala pohled s pozdravem. Pohledy s pohádkovými motivy a Milunčin podpis "máma". Maminka.

Ve Žďáře jsem vždy byla se sestřenicí. Samotná bych tam nevydržela. Hrály jsme si celé dny, také se často pohádaly - byla jsem dirigent, chtěla o všem rozhodovat, to ji samozřejmě nemohlo bavit. Jak můžete Kozoroha nutit k poslouchání? Ale byla jsem starší a měla dojem, že mohu poroučet.

Nejhorší byly pátky, kdy na chalupu dorazili teta se strejdou. Sestřenice tam měla své rodiče a já se najednou cítila tak opuštěná, i když Milunka byla ode mne pouhých pět kilometrů. Najednou se všichni točili kolem sebe a já chtěla domů. Než vítání opadlo, kdy se vše dalo zase do normálu.

Děda chodil denně do hospody, kde hráli karty a pili pivo. My se sestřenicí si šly občas do hospody koupit horalku. Nerada jsem do hospody chodila. Všechny oči dědků se zvedly od piva a dívaly se na nás se sestřenicí. Děda na nás začal mluvit a já se styděla odpovídat. Ten pocit trémy, zpocené ruce, třas v hlase. Rychle pryč.

Nebo jsme chodily nakoupit do krámu. Nerada si ty chvíle vybavuju - já měla z lidí fakt až hrůzu. Byla jsem plachá.

Když jsme se procházely v korytě odvádějícího vodu z rybníka do potůčku o kousek níž, nacházely jsme tam rozbitá kachní vejce a u nich ležela mrtvá tělíčka kachňátek. Soused měl líhně a nepovedených kusů se takto zbavoval.

V bahňáku, kde se na hladině pohupovaly sousedovy kachny (které měly větší štěstí než mrtvolky poházené v korytě) jsme se také vyblbly. Když píšu "bahňák", myslím tím opravdu zabahněný rybník. Když člověk šlápl na dno, probořil se po kolena do matlavého bahna a kolikrát si o rozbité sklo na dně pořezal nohu. Nic nás neodradilo a dál jsme se mazaly tím smradlavým bahnem po těle.

Koupání na tálínském rybníku bylo pro mne za trest. Vůbec koupání na frekventovaném místě je pro mne za trest dodnes. Pak jsme ještě jezdili do Núzova do nádrže, kde byla hlava na hlavě. Katastrofa. To jsem nenáviděla. Více než užitek to byl pro mne stres.

A to jsem byla vodomil. Měli jsme na zahradě bazén a v tom jsme se se sestřenicí vyřádily dosyta. Milunka nám ho vždy napustila a aby voda nebyla tak ledová, vypustila do něj i celý bojler horké. Koupaly jsme se i večer za tmy. A byla to paráda. Dokud nám nezmodraly rty a husí kůže nedosáhla velikosti angreštů, nešly jsme domů a pořád skákaly do bazénu, plavaly, potápěly se. To mě pak pořádně bolely uši, byla jsem na potápění hodně citlivá.

Každé léto přineslo trochu jiné prázdniny - člověk dospíval, stárnul... Sestřenice přestala jezdit na chalupu, celá ta rodina se nějak rozkmotřila, už si každý kopal za svůj tým a raději jsme se všichni míjeli. Dokonce, když jsme se náhodou potkali, předstírali jsme, že se nevidíme. Zvláštní doba. Zvláštní rodina.

Mezitím táta odešel za štěstím o dům dál a já se prala sama se sebou. Navenek tvrdá slupka, uvnitř křehká jako vánoční ozdoba.

Byly hezké i nehezké doby, každý to v životě zažil. Přišly smutky, žaly, bolesti a po nich zase následovaly malé radosti, úspěchy, smíchy... Jako se každý pere sám se sebou, v sobě a proti sobě, bojuje o holé přežití a má pocit, že to dělá dobře...

Hoře člověka otupí, zrady ho ztvrdí a láska posilní. Člověk se formuje, utváří a vše v dané chvíli špatné, zlé, hloupé, zbytečné, je časem považováno za dar shůry, protože bez toho všeho bychom se neposunuli dál a nepochopili, že žijeme v bludu či iluzi, že proměna je život a ačkoli je ze začátku prudká a nečekaná a některá rozhodnutí mohou být opravdu až moc rezolutní, čas ohladí hrany a my se naučíme žít s novou situací a cítíme úlevu, protože jsme se osvobodili od něčeho, co nás svým způsobem svazovalo. Necítíme zášť ani nenávist, cítíme jen pokoru a chápeme, že k tomu či onomu muselo dojít, abychom si uvědomili, že je cosi shnilého kolem nás. Podívat se na věci zvenčí ukáže pravou jejich podstatu. Každé prohlédnutí je takové nahlédnutí do zrcadla. Někdy takové podívání přinese šok a jindy se jen usmějeme a pokýveme spokojeně hlavou. Život jde dál a běží tak jak má a pokud se snažíme si tu klikatou cestu zkrátit, buďme si jistí, že se dostaneme jenom zpátky na křižovatku, takže místo zkratky si cestu o ni prodloužíme. Jéje, kolikrát já sama skončila na té samé křižovatce, která mě měla naučit víc si věřit a nepodceňovat se. A víte, že jsem i po zkušenosti, která mi brala sílu žít, zase vzala tu horší cestu? Místo, abych už konečně pochopila, že mám na víc, zase jsem chybovala a prodlužovala svá muka. Už to tak nechci. Už ne! Každý zraje jinak dlouho. Každý se ze svých chyb učí jiným tempem. A věřte, někdo se nepoučí nikdy. Škoda života pro hloupé chybování. Škoda života pro lpění na věcech a dokonce také lidech. Někteří lidé si naše lpění nezaslouží. A kolikrát o ně ani nestojí, aniž to řeknou. Až najednou ve vzteku a nutkání ublížit, zranit, to vyvře napovrch a další dění dostává nebývalý spád. A to je dobře, jinak bychom se nerozhoupali nikdy a nebo pozdě. Chápete to?

Nikdy více býti osinou v kohokoli zadku, ale na oplátku, ani já o žádné osiny nestojím.

Mám ráda lidi - což je vlastně k nevíře, jak ráda si s lidmi povídám a kladu jim na bedra ten svůj hloupý a kolikrát trapný humor, který má nádech rýpanců... Já, ta stydlivá holka, obtloustlá, ošklivá, jedno léto mi nesmírně smrděly nohy potem a Milunka mi poradila, ať si je omyju octem. Tehdy u kamarádky právě byla parta kluků, kteří přijeli za jejím starším bráchou. A my jsme se jim pořád vtíraly a oni o to vůbec nestáli a když se s námi chvilku bavili, já se styděla a smrděly mi nohy.

Já, která se bála jít otevřít dveře, když někdo zazvonil u vrátek, aby mě neviděl v teplácích. Pořád jsem se na někoho ohlížela, pořád jsem se bála, že se ztrapním. Ale najednou nastal zlom!

Zlomilo mne mateřství? Já ani vlastně nevím, kdy přesně se to stalo, možná to šlo pozvolna, ale dneska vylezu v Protivíně do ulice v noční košili, když potřebuju naložit auto. Už to tak neřeším. Nebo je to stářím?

A je mi líto, proč jsem se coby štíhlé děvče neoblíkala víc sexy a hezky, teď těm holkám závidím, jak jsou štíhlé a sluší jim oblečení. A já mám pořád jedny boty... Pravda, dvoje. Jedny na zimu a druhé na zbytek roku. Sportovní boty, zaprášené, pořád stejné, několik let. A ta kabelka - už se trhá a Hanbalánek jí říká chlebník. Ona tak opravdu vypadá. Také jí říká žebradlo, tak vypadá taky.

Kolikrát už jsem si řekla, že si koupím novou a přesto radši něco koupím Outěžce nebo Ronje nebo něco na tvoření, než abych si udělala radost.

Najednou se ráda směju a bavím s lidmi. Nemám skutečné přátele, neumím být kamarádka, která by se musela ohlížet na někoho. Já potřebuji mít absolutní svobodu. Setkání se známými jsou většinou náhodná, o to raději je vidím a jsem ráda v jejich společnosti, protože ve svobodě je krása, kouzlo okamžiku, radost a smích.
Málokdo tohle ustojí. Proto zůstanou jen ti nejtolerantnější a zároveň svobodní. Jsem divný pavouk a pokud tedy mám říct, že mám nejlepší kamarádku, je jí svoboda, samota a fantazie. Moje nejlepší kamarádka jsem si já. Vím o sobě všechno a pořád se umím sama sobě i sama se sebou smát. Své hlouposti, trapnosti a dokonce i svým vtipům, které, světe div se!, chápu.


K prázdninám vedle koupání, protivínské pouti a volna patří také bouřky. Když byla pořádná letní bouřka, slezly jsme s Milunkou a Falkem dolů, do místnosti, kde je krb a tam jsme bouřku v naprosté tmě přečkali. Falko mi vyskočil na klín, což bylo dost bolestivé, neb to byl statný dalmatin. A Milunka seděla, možná tam někde mihotal plamínek svíčky, kdyby bouřka vyhodila proud. Báli jsme se všichni tři a čekali, kdy bouřka utichne. A po každém silném záblesku čekali na hrom, který ohlušil, déšť se lil proudem a šuměl, vítr ohýbal větve vrby... To byl hukot.

Pak docela často se Protivínem rozezněla siréna - hasiči měli výjezd. Někde chytnul stoh, třeba...

A druhý den sluníčko svítilo a život šel dál. Prý srpen je na psychiku těžký... Já těžko snáším duben a pak začátek prázdnin. Ani tak mne nedrtí zimní období, i když mi taky světlo a barvy chybí, ale v létě a během teplých měsíců má psychika trpí nejvíc. Nevím proč.

Jak se říká, všeho s mírou - tedy i slunce v mém případě.

Když už jsem byla větší a pro svoji typickou lenost a fluktuaci, trávila jsem hodně času doma a mohla tak chodit s pejskem na procházky. Nejdříve to bylo s Falkem a pak se Spottíkem. To jsem našlapala kilometrů - přírodou, mezi stromy, na lukách, mezi rybníky. Společnici mi dělala samomluva a později přibyl foťák, bez kterého se vlastně nehnu dodnes - a když ho někdy nechám doma, tak zrovna by bylo co fotit, takže ho beru pořád s sebou.

Po přírodě se mi stýská snad den ode dne víc. Chybí mi zpěv ptáků, i když se i ti pražští snaží. Jenže je přeřvává hukot aut, letadel a všudypřítomných lidí. Jsou všude. Já se ráda zasměju, poklábosím, ale mám také ráda svůj klid, svoje myšlenky, rozjímání. Toho se mi posledních pár let moc nedostává. A tak duševně strádám.

Za to se snažím dostat do formy čtením knížek. Kradu si hodiny spánku, abych mohla číst. Během dne to nejde, až večer.

Jsem z matek, které se snaží číst dětem. Jenže na Outěžku čtení před spaním nemá uspávací efekt, ale naopak nabuzující. Když už mám vytahaná mluvidla a melu pantem z posledního a Outěžka pořád skotačí, převaluje se, odkopává se, pokouší Ronju, tak najednou knížku zaklapnu, aby mi zbylo trochu energie na vlastní čtení. Než usnou v tichu protrhávaném obracením stránek knížky, kterou čtu, musím okřikovat Outěžku, aby už ležela, Ronju, aby už neházela ten dudlík z postýlky... a nakonec Hanbalánka, který přijde v noci z práce, aby šel laskavě potichu a nevzbudil ty dvě pindy. Jeho hlučné kroky lepících se šlápat na laminátovou podlahu jsou opravdu nepřeslechnutelné.

Nakonec zjišťuji, že pohádky, při jejichž čtení intonuji, aby nešlo o monotónní četbu, baví nejvíce mne samotnou. No, proto asi jsem ochotná je číst.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 raritynews raritynews | Web | 25. srpna 2016 v 16:45 | Reagovat

hezky napsané :-)

2 Milunka Milunka | 25. srpna 2016 v 18:16 | Reagovat

No vidíš, teď jsi mi řekla to, co jsme o víkendu nestihly. Vaše návštěva tady vždycky tak uteče a na nic není čas. :-(

3 átéčko átéčko | 25. srpna 2016 v 20:05 | Reagovat

Krásně napsané. Vzpomněla jsem si na své dětství.
Jsi trochu pavouk, ale mám tě ráda i tak, pavouku! Když jsme před pár týdny projížděli kolem Protivína, myslela jsem na tebe i na Milunku. Že tam možná někde jste... :-)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 26. srpna 2016 v 16:12 | Reagovat

Mám hodně z tvé zpovědi, takže si myslím, že proto mě fascinuje tvoje psaní a tak. Dnes to byla zpověď a dost vyčerpávající - mne aspoň časově. Ale ráda jsem ji viděla. Proto vás zvu k nám do přírody - zde když má být ticho, tak je. Akorát by ti možná vadily vlaštovky. Ale jezdily bychom za zvířátky v okolí a možná brázdily zdejší lesy. Přijeďte - zvu vás pořád.
P. S.: Není divu, že nemáš energii, když napíšeš tak vyčerpávající článek, až na dřeň

5 Bev Bev | E-mail | Web | 3. září 2016 v 8:17 | Reagovat

Drahý pavoučku, bylo to moc krásné vzpomínání, prošla jsem se s tebou tím starým domem a viděla a cítila všechno, jako by to bylo živé.

K botám a celkově garderobě: Jirkova nejmilejší píseň je ta, jak se tam zpívá: ...víš, ty si z jinýho světa, víš, stačí ti jen pouhá věta...a o kousek dál ... snad je to tím, že tě mám rád... A mimo toho se tam zpívá i něco jako máš jen jedny boty. Tuhle to zas poslouchal a povídá tak zasněně: ,,To je přesně jako ty." A nekecal, většinou mám opravdu jen jedny boty, které se dají bez ostudy vzít a pak několikery polorozpadlé škráby. A podobně to mám s oblečením, všechno nosím tak dlouho, dokud se to nerozpadá, taky radši koupím něco holkám. Říkám si, aby se necítily jako outsideři, tak jako já kdysi v pletených svetřících, ve kterých se člověk potil jak prase. Takže tomu všemu velmi dobře rozumím, což ale nakonec při naší spřízněnosti není nic až tak podivného. Jo a při čtení věty... já se styděla a smrděly mi nohy, jsem se fakt rozchechtala, zaplaťpámbu, že máme tyhle situace za sebou a můžeme se jim dneska zasmát. Je to úleva. ;-)

6 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 3. září 2016 v 10:20 | Reagovat

[5]: Tvůj komentář rovná se literárnímu dílu mistra slova. Děkuji Ti, sestřičko, Ty nezklameš nikdy :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama