Moje milé čtenářky a fanynky,

moc Vám děkuji za návštěvu a rovněž za Vaše milé komentáře. To, že nereaguji neznamená, že je nečtu, či jsou mi jedno. Jde pouze o jakýsi deficit energie a nedostatek klidu na psaní. Jsem jako chlap, dovedu se soustředit jen na jedinou věc (mám to v číslech, vlastně mi to jedno právě chybí) a pokud píšu a řve mi do jednoho ucha Outěžka a do druhého Ronja a ze zadu se pozornosti dožaduje Hanbalánek, nemám šanci na nic. V té chvíli se hroutím a jenom tupě civím. Nebo řvu jako lev a utíkám si balit a chci zmizet z toho chaosu.

Vážím si Vás i Vašich slov a návštěvy a moc Vám za to vše děkuji.

Vaše Nartaya alias Lenka

Válečné děti s rozjitřenými nervy

18. března 2018 v 11:59 | Nartaya |  Nartayino klimbání
Právě jsem si dočetla jeden sen, který se mi kdysi zdál: Byla jsem mrtvá?

Často říkám Milunce, že jsme já i Ronja "válečné děti" - oběti nějaké války. Oběma nám vadí letadla, jejich hluk, hluk strojů, zvýšený hlas, ohňostroje. Dlouho jsem s tím bojovala. Zvlášť za mého dětství, kdy se po nebi proháněly vojenské stíhačky dost často, a já si ucpávala uši a utíkala, nebo se snažila krčit. I jako dospělá, když jsem šla po louce a letělo vojenské letadlo, hledala jsem aspoň křoví, abych nebyla tak na ráně! Ucpané uši. Ještě dneska, kdyby mi to nebylo tak trapný, bych si ty prsty do uší narvala.

Jako dítě jsem se bála řevu oranžových Tater. Pamatujete si je? Ty byly tak hlučné, že se mi o nich i zdávalo a vždycky jsem z toho snu byla vyřízená. Ten ječivý řev ohromného kolosu, který se řítil naložen pískem či kameny nebo zemí.

Ronja od začátku nelibě nese zvýšený hlas. Chudinka, u nás je tedy neustále ve stresu, neb my jedeme na spoustu decibelů permanentně. Také ji děsí auta, před těmi zdrhá do mé náruče nebo do kárky, když ji máme s sebou. Když slyší vrtulník, zacpe si uši a hledá zdroj hluku po nebi. A jakmile je někde ohňostroj, vyděšeně přiběhne a vystrašeným hlasem oznamuje: "Praská dům!" Snažíme se jí vysvětlit, že jde o ohňostroj a ona o tom zážitku mluví třeba ještě další dva dny. "Praskal dům. Ohňostroj." Ale říká to tak, že je znát strach, obava.

Nemá to ani se mnou, chudinka, lehké. Jsem takový typický "vyjížděč", jako vzteklá fena, kterou malé štěně neopatrně kousne. Zvýším hlas a její reakce je zacpat si uši a začít bulet. Tak musím zase ztišit hlas a být přívětivější, aby se nebála. Ona se pak zeptá: "Zlobíš?" "Ále nezlobím," odpovím, když o nic nejde. "Miluješ?" "To víš, že tě miluju, vždyť jsi moje holčička." "Máš ráda?" "To víš, že mám." Ale když něco provede a mě to rozčílí, tak jsou odpovědi trošku jiné: "Zlobíš?" "Zlobím se moc!" "Miluješ?" "Nemiluju, když takhle zlobíš!" "Máš ráda?" "Nemám!" A ona se pak vyčůraně usměje a prý: "To byl vtípek." Cožpak se dá pořád zlobit? Když to byl vtípek?

Stejně je to zvláštní, jeden táta, jedna máma a dvě tak rozdílné děti... Obě mají své kouzlo a obě mě umí vytočit do vrtule. Každá jinak. O tom zase příště.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Milunka Milunka | 18. března 2018 v 16:27 | Reagovat

No na Tvůj řev: Rakety, rakety, když letěla stíhačka, to se zapomenout nedá dodneška. Jako malá jsi nemohla spát venku v kočárku, každý hluk Tě vzbudil a vystrašil, tak jsi spávala doma v postýlce.

2 Janinka Janinka | E-mail | Web | 20. března 2018 v 9:02 | Reagovat

Jak Ronja roste, nepřestávám se divit, jak jí to pálí :-).
Já nesnáším zvuk sanitek a sirén (blbý, když bydlím u nemocnice).

3 Bevíčková Bevíčková | E-mail | Web | 20. března 2018 v 14:08 | Reagovat

Miluju. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama