Moje milé čtenářky a fanynky,

moc Vám děkuji za návštěvu a rovněž za Vaše milé komentáře. To, že nereaguji neznamená, že je nečtu, či jsou mi jedno. Jde pouze o jakýsi deficit energie a nedostatek klidu na psaní. Jsem jako chlap, dovedu se soustředit jen na jedinou věc (mám to v číslech, vlastně mi to jedno právě chybí) a pokud píšu a řve mi do jednoho ucha Outěžka a do druhého Ronja a ze zadu se pozornosti dožaduje Hanbalánek, nemám šanci na nic. V té chvíli se hroutím a jenom tupě civím. Nebo řvu jako lev a utíkám si balit a chci zmizet z toho chaosu.

Vážím si Vás i Vašich slov a návštěvy a moc Vám za to vše děkuji.

Vaše Nartaya alias Lenka

Cynická ironička? Možná...

20. dubna 2018 v 10:13 | Nartaya |  Hanbalánkování


Ale v každém případě v jádru dobrá, ačkoli, nezapomínejme na to, že se štíří duší. Avšak vůbec nejradši se tlemím, chechtám, směju, řehoním, chlámu... Zvlášť, když vtip svůj vlastní navrch ještě pochopím, to se pak za břicho popadám.

Jenže příroda si řekla dost! Tolik vtipu a humoru a tolik smíchu už nemohla poslouchat ani ona trpělivá Matička Země a tak se rozhodla, že mi vezme hlas (pokud v tom tedy nemá své dlouhé prsty Putin, protože ten dneska už může opravdu za všechno!) Začalo to nevinně. Knedlíkem v krku a nočním pokašláváním. Pak se z mluvení pomalu stávalo jódlování, až se nakonec hlas odporoučel do tišin a šepotu. "Mami, ty máš divnej hlas, ty umřeš!" zhodnotila Outěžka situaci a dál si klidně balila věci ke své kamarádce, jejíž maminka je tak odvážná, že si ji vezme na noc. Odvede si ji rovnou ze školky spolu se svými dětmi. Mám hrůzu. Outěžka se dost rozmluvila ne v zrovna spisovných větách. "Mami, budeš mi chybět," řekla bez jakékoli emoci, věcně, když se nakrucovala před zrcadlem a byla přesvědčená o tom, že "jsem frajerka, nezapínej mi tu mikinu!" Jakmile ale otázku trochu pozměnila: "Mami, bude se vám po mně stejskat?" vložila do ní srdceryvný tón, že by člověku puklo srdce a nejradši by si ji přivázal k zápěstí a nikam ji nepustil. Je to herečka a manipulátor. Vyčůraná, že jí snad může konkurovat jenom její tatínek. No jo, má kde inspiraci čerpat. Ono se na nadarmo říká, že děti jsou naším zrcadlem. Já v nich vidím inspiraci, nápaditost, originalitu, zkrátka vidím se v těch nejkrásnějších barvách, holčičky se mi vážně povedly. Co asi vidí Hanbalánek? Neustále mé skvělé holčičky kritizuje, když si s nimi povídá... Ale občas v nich také zahlédne odraz té nejúžasnější partnerky, tak s okouzlením žasne, jaké jsou báječné.

Protože jsem velmi tolerantní partnerka a žena, pouštím občas Hanbalánka ven i přes noc. To znamená, že se v podvečer sbalí a jede na noc pryč s kamarádem. My máme v posteli více místa a o jeden prdící zdroj je atmosféra v ložnici lehčí.

Tak se stalo i ze středy na čtvrtek. Hanbalánek odcestoval, my si užívaly naprostou anarchii a po tatínkovi jsme vůbec neplakaly, ačkoli je pravda, že Ronja se ptala, jestli je táta v práci, nakoupit, či na komíně.

Druhý den začal v poklidu. Outěžka šla ze školky se svým kamarádem z našeho vchodu a pak s ním řádila na hřišti za barákem. To už jsem nemohla řvát, což celé okolí kvitovalo s povděkem.

Já už jsem věděla, že Hanbalánek při svém nočním dobrodružství ztratil mobil, prý ho nechal na místě činu. Ještě v noci mi psal sms a pak mobil zmizel. Navrhnul mi, že si uděláme v podvečer výlet tím směrem, že tam určitě mobil bude někde ležet. Napadlo mne, jestli jej nemá spíš ve spacáku nebo v krosně, ale prý se v práci prozváněl a z krosny nic nevycházelo. Vůbec ho nenapadlo ji rozbalit, spacák vytáhnout a zalovit, to ne.

Vrátil se domů po páté hodině, najedl se, ještě si párkrát zaútočil v Empires and puzzles a pak už jsme se pasovali všichni do vozu a razili směr Rakovník.

Hanbalánek byl znepokojen mým mlčením, ale jakmile jsem zakejhala, poručil mi zavřít klapačku, protože se to nedalo poslouchat. Jen Outěžka se stále na něco ptala a já se snažila do hukotu motoru odpovídat, ale bylo to marné. I když mám hlas v pořádku, nesoustředěné dcerce (to má bohužel po mně), vše nejméně dva krát opakuji. Jenže teď jsem namáhala něco, co jsem ztratila a bylo to hodně únavné. Do toho mne Hanbalánek pověřil navigaci. Jsem z těch žen, které jsou schopny jediné navigace, ráno poznají, že je ráno a večer, že je možná čas jít spát. Na víc nemám. A tak jsme se kodrcali po dálnici a v ten kýžený moment, kdy se Hanbalánek zeptal, jestli na Karlovy Vary se jede rovně, já zahýkala, že ano a když jsme míjeli tu odbočku, která asi byla ta správná, zatrnulo mi, ale statečně jsem mlčela a přiblble se usmívala.

Po několika kilometrech to došlo i Hanbalánkovi a jako tradičně zvolal do mručení motoru: "KURVA! Zase jedeme někam do prdele!" Snažila jsem se promáčknout sedadlem spolujezdce dozadu k holkám, ale protože to nešlo, raději jsem sledovala nádhernou českou rozkvetlou krajinu a mlčela. Hanbalánek zastavil na krajnici, já úslužně odskotačila do kufru pro mapu a už jsme věděli, že Hanbalánkem určený směr je správný, jeli jsme špatně. A další klasická situace, palivo se blížilo ke kritickému bodu rezervy, což Hanbalánka znervóznilo ještě víc. Toto je již náš cestovní rituál. Je to jako přes kopírák. Jedeme, vtipkujeme, když můžu mluvit, tak za jízdy buzeruji děti, přeřvávám rádio, Outěžku, Ronju a pořád je nám tak hezky blaze, než se Hanbalánek na kritickém místě zeptá, co bylo na ukazateli, který já samozřejmě nemohla sledovat, protože jsem právě byla otočená dozadu na Outěžku. Takže jede dál, kilometry ubíhají, on běsní, už je mu jasné, že jede jinam, než zamýšlel a v té největší prdeli, miliony kilometrů od civilizace se rozsvítí indikátor paliva, což Hanbalánka vynervuje tak, že nadává, řve... a já mlčím a Outěžka začne ječet a pak se tam přeřvávají ti dva a já stále mlčím a VÍM, že to dopadne dobře, protože ti andělé se touto neustále se opakující situací náramně baví, ale ve štychu nás zatím nenechali. Vždycky někam dojedeme, kde je možnost natankovat a kde je čas se zorientovat a vzít správný směr cesty.

I tentokrát se zadařilo a dojeli jsme do kýženého Rakovníka, dokonce na místo, kde Hanbalánek s kamarádem nocoval. Chodil travou, prozváněl se mým mobilem a já pouštěla proudy zadržované moči opodál s chechtající se asistentkou za zády, která mne fascinovaně pozorovala. Každý má holt své chutě, tak ať si poslouží. Za pár minut se situace obrátila a Outěžka okoštovala, jak je příjemné močit s tím, když za vámi někdo sedí na bobku a sleduje vaše vyměšovací otvory a přirovnává je k čemukoli. Chudinka se pochechtávala, až se nemohla vyčůrat. Jsem rozumná dospělá matka, jakmile jsem viděla, že pustila čůrání, svými omezenými hlasovými schopnosti jsem zařvala na Hanbalánka, zdrhej do auta a startuj, já jí zdržím, ujedeme jí, začala jsem utíkat k autu, což samo o sobě bylo hodně bláznivé, jelikož utíkat neumím. Outěžka ze sebe vytryskala moč ukrutnou silou a ještě se staženými kalhotami za mnou letěla. Hanbalánek dál chodil po travnatém plácku a hledal mobil. V tom se probudila Ronja a dožadovala se návratu domů.

Mobil jsme samozřejmě nenašli, ačkoli jsem doufala, že tam bude. Hanbalánek prozváněl, nic. Ani to nikdo nebral. Tak těžko říct, jestli je někde zahrabaný v krosně či ho někdo našel. Byl to mobil služební a na zadní straně měl dokonce adresu a telefonní čísla, kam se obrátit, kdyby ho někdo našel.

Při návratu domů koupil Hanbalánek Ronje párek v rohlíku a Outěžka si vybrala docela drahý dortík, který jí nakonec nechutnal - ona je vůbec poslední dobou nějaká vybíravá. Když jsme ještě hledali správnou cestu, ale už jsme byly na čerpačce, koupil Hanbalánek hlady upící dcerunce aspoň Tuc do auta - jenže byly sýrové a ty ona přece nesnáší, takže jsme je sežrali s Hanbalánkem a Outěžka dál otravovala s tím, že má hlad.

Celý neúspěšný výlet vyšel Hanbalánkovi draho, ale já viděla místa, kde jsem nikde nebyla, projížděli jsme směrem "do prdele" vesničkami, městečky a já si to vlastně užívala. Mám ráda českou krajinu. Mým snem je si udělat takový itinerář s místy, která bych si ráda nafotila a udělat si takový autovýlet. Zatím se mi to nepodařilo. Ale mít sny je důležité.

Jeden takový se mi taky hned na dnešek zdál. Týkal se nějakého kvízu, jedna z nápověd byla na docela zajímavém hřbitově. Zaparkovala jsem u zdi hřbitova v trávě a přes tu zeď se dostala dovnitř a tam u jednoho hrobu byla nápověda, kde se ukrývá symbol, který posune dál ve kvízu. Tak jsem našla daný hrob a symbolem bylo zelí. S tím jsem se (po ale dlouhé době) vracela k autu, kolem kterého bylo naházeno spousta vajglů a použitých injekčních stříkaček s jehlami. Bála jsem se na něco šlápnout, nějak jsem se do auta dostala a odjela, ale ty nervy, abych o něco nezavadila.

No a tak dnes si pro svoji milovanou dcerušku do školky nepůjdu. To bude ticho, to bude prázdno, to bude smutno...

Přeji vám krásný den - sluníčko opravdu hřeje a pyl zákeřně škodí mému hlasu. Ale i tak to stojí za to.



Vykrucovala se jako na módní přehlídce:



"Není to moje kamarádka?" neměla brýle a tak těžko rozeznávala holčičku na koloběžce.


"Toničko, tudy jdeme!"


Než táta vyjede, fotíme!












 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Milunka Milunka | 20. dubna 2018 v 11:57 | Reagovat

Klasická situace, když někam jedete. Fakt sranda. :-D
Koukám, že učitelka Outěžka má v Ronje opravdu dobrého žáka. Jako modelka už se Ronja uplatní a má opravdu zajímavé postoje. A jak pečlivě sleduje mimiku učitelky a hned jí napodobuje. Z té budou mít ve školce radost. :-)
Holky moje, jsou tak krásný. :-)

2 Kitty Kitty | Web | 20. dubna 2018 v 12:42 | Reagovat

Číst vaše cestování je pěkně šťavnatý! A jak vidím, tak holky mají to modelingování pěkně odkoukaný! ;-)  :-D

3 Danka2 Danka2 | E-mail | 20. dubna 2018 v 17:13 | Reagovat

Děkuji za zasmání.teda vy jste čísla.Já se musela smát tomu,jak jsi řekla,že jí ujedete.Tak to mě fakt rozesmálo. :-D

4 Janinka Janinka | E-mail | Web | 23. dubna 2018 v 18:43 | Reagovat

Skvěle napsaný, vtipný, poučný :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama