Moje milé čtenářky a fanynky,

moc Vám děkuji za návštěvu a rovněž za Vaše milé komentáře. To, že nereaguji neznamená, že je nečtu, či jsou mi jedno. Jde pouze o jakýsi deficit energie a nedostatek klidu na psaní. Jsem jako chlap, dovedu se soustředit jen na jedinou věc (mám to v číslech, vlastně mi to jedno právě chybí) a pokud píšu a řve mi do jednoho ucha Outěžka a do druhého Ronja a ze zadu se pozornosti dožaduje Hanbalánek, nemám šanci na nic. V té chvíli se hroutím a jenom tupě civím. Nebo řvu jako lev a utíkám si balit a chci zmizet z toho chaosu.

Vážím si Vás i Vašich slov a návštěvy a moc Vám za to vše děkuji.

Vaše Nartaya alias Lenka

Vzpomínky

13. června 2018 v 20:39 | Nartaya |  Nartayino klimbání
Výhodou vzpomínek je to, že vám je nikdo nevezme - snad.

Než přijdete blíže, čelíte tmavě hnědé bráně - z dálky se zdá býti černou, ale není. Domeček přesně uprostřed dvou cest, domeček, jež začíná dělit dvě silnice, tvoří křižovatku ve tvaru "Y". On a další stojící hned za ním, vytvořily dva světy. Domek nelze minout, stojí v čele a sleduje každý váš krok. Za malým okénkem muškáty, bohatě nakvetlé, hnojené uschlými slepičinami. Obrovské koule květů sytých rudých barev - a typická vůně, kterou si nelze s ničím jiným splést. V listech nafialovělé vzory a pořád ta vůně, jakmile se jen letmo dotknete zdravím překypující rostliny.

Předbíhám, ještě jsem přece nevešla, ale to všechno lze vidět, cítit, vnímat již z dálky, když se přibližujete k bíle natřenému domku. Dvě větší okna v přízemí, za nimi možná sazenice rajčátek a nebo nařízkované africké fialky - pokvetou stejně bohatě jako muškáty. Tou láskou a péčí. Babička je neošidí, stejně jako své děti, svá vnoučata. Žije pro ně, žije pro nás, umřela... a žije v nás.
A ta rajčata budou plodit obrovská sladká rudá jablka. A ty okurky hadovky, no dobrá, tak ještě ty si taky vezmeme...

Zase jsem předběhla. Ani nevím, jaké roční období je nejkrásnější, tam za těmi okny, tam uvnitř u babičky. Jestli čas sušících se hruškových či švestkových křížal nebo čas jahodové merendy nebo podzimní čištění a krájení hub. Na šňůrce nad kamny se suší hadr, na kamnech visí utěrky a pod kamny, bože, kvoká slepice a pípají kuřata! Všechna období byla něčím plná - vůní, chutí, emocí...

Pojďte dál, provedu vás. Již beru za kliku vrátek, které jsou součástí té tmavé nedobytné brány. Ano, na noc se zamykalo a ještě se zastrčila závora ("Zastrčil jsi?" ptávala se babička vždy, než se šlo spát), taková malá, ale v mých očích ta nejpevnější a pak se z dvora stalo místo nejbezpečnější. Hned u vrátek stávaly motorky, to ještě žil děda. Napravo byly tajné dveře, tam jsem nechodila nikdy. Kárka, na které vozila babička krmení slepicím - obřad. Vařené brambory, rozšťouchané, se šrotem. Kyselé mléko. Krájený chleba. Jdu hlouběji a vidím dědu, má velký nůž a krájí pecen chleba, trochu starší, na krajíce, pak "silnice" a nakonec na kostky. Snad pro králíky? Jé, nebo když se dávalo žrát čurýkovi. Tak radostně kvíkal, když vcházela hospodyně s kýblem plným zbytků. Byl to mazlíček, i když v zimě byl řezníkem milosrdně zabit - žádné vykrvácení zaživa, vykuchán a... sežrán.

Ještě jedna vzpomínka na dědu, takový záblesk. Sedí na své posteli hned u kuchyňské linky, ano spal v kuchyni, a nožíkem okrajoval z jablka slupku a pak si jablíčko pečlivě nakrájel na malé kousíčky. Ta vůně obyčejného jablka spustila sliny malé holky. Děda mi nabídl a já brala - mňam.

Dvůr u babičky byl taky kouzelný. Když jsem byla malá, bývala uprostřed dvora garáž a v ní velorex. Po pravé straně vedle garáže byly ve stěně několikery dveře. Jedny vedly do špajzu, kde stála stará kredenc a na stole tam byl připevněný mlýnek na mák. Byla tam uskladněna vejce pro Pražáky - "cizáky", kteří se jezdili na jih luftovat z pražského vzduchu a vyjídat sdílné venkovany. Pro místní to byla vždy událost, když přijeli Molčíkovi (ano, ti) a nebo Dvořákovi (ty nemůžete znát.)

Další dveře byly otevřené a za nimi bylo uhlí, brikety. Tam to pro mne zajímavé moc nebylo. A další dveře vedly do tmavé chladné místnosti, kde se skladovaly brambory a zelenina. Tam se vcházelo přes přistavěnou "prádelnu". To už je tak dávno, že si to pořádně nepamatuju. Ale vydám-li se dál, vcházím do chlívku k vepříkům a pak vejdu do dědova království - dílna, kde je hromada šroubků, svěrák, kladívka... je tam toho spousta... a taky tam vedou schody na půdičku, ale tam já se bojím, tam nejdu. A do té nejzadnější místnosti taky ne.

A zase vylezu dál a míjím vodovod, pod nímž na svoji příležitost čeká kovový kbelík - pustím vodu a ozve se nezaměnitelný rachot, voda hučí, stříká, buší do dna kýble... Jak se kýbl plní, voda se utišuje.
Verandou se vejde do nově přistavěné předsíně a záchodu. Dříve bývala klasická kadibudka za garáží. Pavouci, škvoři, mouchy a typická vůně latriny roky používané.
Z nově přistavěné předsíně zahnu doleva a vejdu do zadního pokojíčku, nyní je tam i krb. A skrz tento pokojíček pak do dalšího pokoje, kde jsou manželské postele a vitríny s "lepším nádobím". Sklo oznamuje každý můj krok rachotem. Ve skříních naproti jsou hadry. Ale projdeme kolem bez povšimnutí a vcházíme do sednice. Napravo je koupelna, nalevo pod schody je tajná skříňka s nádobím.
Jdu za nosem a vcházím do srdce budovy, do kuchyně, kde se všechno děje a po smrti dědy tam spí babička. Uprostřed kuchyně stůl, kolem čtyři židle. Podél stěn skříňky, vitrínka, televize, sporák, kamna, kuchyňská linka, babiččina postel, gauč, šicí stroj a jsem zase u vitrínky a skříněk. Nad stolem velké světlo, nad kamny malé a nad šicím strojem lampa. A ta okna s obrovským prostorem pro kytičky, sazeničky, noviny a plácačku na mouchy. Mezi okny mlýnek na kávu. A nade dveřmi tikající hodiny.

Vyjdu-li z kuchyně, uvidím se v zrcadle. Hned kousek napravo je lékárnička. Bylo v ní tolik dobrot - živočišné uhlí, mňam. Než vyjdu na schod, všimnu si tajného prostoru za vrátky - tam se vešlo ale bot! Starých obnošených, které ale bylo líto vyhodit, znáte to. Boty, hadry se hromadí a pak... stejně se to vyhodí, není to k ničemu. Jen to zabírá místo, chytá to plíseň a dusí dům či byt.

Vylezu na první schod, ale ještě se podívám prosklenými vchodovými dveřmi do dvora. Po pár dřevěných schodech, které krásně zní, míjím malé okénko na dvůr a tak jdu dál po schodech a už cítím medovou vůni. Vylezu na první schod a otevřu vrátka z laťek. Z malého okna vítají můj zrak zase muškáty. Jsou to vděčné rostlinky. Vedle nich stojí plná zelená láhev od Vincentky vody na zálivku. Doprava vedou dveře. Když vejdu, rozezvučí se sklo u vitrín. Vidím pytle s hadry - po dětech, po "cizácích"... Hned se na ně vrhám a "hadruju". Převlíkám se, dole pod schody vylovím nějaké boty na podpatku a hra na cokoli může začít. Nejlepší jsou oblečky po dětech, do těch navlíknu panny a hraju si na mámu. Vitríny drnčí, je to paráda.

A pak se jdu do ložnice, která je hned naproti této místnosti, podívat do velkého zrcadla. Na toaletce je fotka mé prababičky, babiččiny maminky. Byla tak vážná. Na té fotce. A z vitrínky vezmu dekoraci vláčku vezoucího kamennou sůl a olizuju skutečnou sůl a vůbec mi nevadí lepidlo a prach, mňam.

Na parketách leží koberečky z chemlonu. Vždycky mi to na nich uklouzne. Jéje a kolikrát se do nich vyčůralo nějaké z mých štěňat. Když jsem byla ještě malá, měli jsme fenku Míšu. Ta měla dost často štěňátka a já byla jejich "máma". Tahala jsem je všude a vozila v kočáru. A občas to vyšlo tak, že jsem s sebou měla nějakého "potomka" i u babičky a on udělal loužičku... Myslíte, že jsem to jako dítě řešila?

Na té manželské posteli jsme spaly s babičkou, dokud děda žil. Nad postelí visel svatební obraz - babička s dědou, oba vážní. Fotka byla kolorovaná. A hned vedle další velká fotka mojí mamky, rovněž kolorovaná. Pamatuju si, že této fotce dominovala červená barva - trička? A hned vedle další fotka, kolorovaný strejda coby chlapeček. Kam zmizely tyhle fotky? Docela bych je brala. Aspoň tu svatební a tu máminu.

Mívala jsem leporelo O Květušce. Rýmovanou pohádku napsal František Hrubín, ilustroval Jiří Trnka. Baba Zimice mne strašila roky!

A ten umělohmotný pes, který se tahal za provázek! On měl v hlavě velkou umělohmotnou kouli a na té byly namalované oči a když se pejsek tahal za šňůrku, koule se otáčela a pes koulel očima! Byl červený. A ta panenka bez očí? Ty zašmodrchané vlasy a upadlá nožka, možná i ručka. Všechno to mělo obrovské kouzlo. Sádrová panenka s uštíplými prstíky. A na zdi v pokoji dole ten obraz!

Jedli jste už někdy šmorum s kompotem? Lívance s mákem a cukrem nebo jahodovou merendou? Pravá malinová šťáva z v lese nasbíraných malin - lahůdka. Černý čaj stále teplý, protože stojící na kamnech, ve kterých praskalo dřevo, oslazený buď tou voňavou malinovkou a nebo s citronem a hodně cukrem. Povidlové buchty! Vdolky, ty babiččiny, na které nemáme recept a které neumíme udělat! Škubánky s máslem, mákem a cukrem k obědu a opečánky k večeři. Bože, ty opečánky! Kompoty všech druhů! Sušené ovoce, houby. Všechno ze zahrádky či z lesa. A králičí maso! Kožky visely pod branou na takových drátěných kostrách, aby vyschly a mohly se dát chlapíkovi, který pravidelně jezdil po vsích a kožky vykupoval.

A pod bránou milovaná houpačka, až do nebe jsem se houpala! Vlaštovičky uhnízděné pod střechou, kam jim děda přidělal "balkonky" křičely a když si na mne zvykly, létaly a nosily dětem červíky a mouchy. Much bylo všude hodně, opodál stál kravín a ještě kousek vepřín. Podél stěny zase stavěly svá hnízda jiřičky a taky čiřikaly. Do toho čimčarání vrabčáků, kvokání slepiček a kohoutí kokrhání. Zvuky mého dětství. Včelí a vosí žihadla - skoro denně jedno.

A víte, co bylo úplně nejvíc kouzelný? Že jsem si všude mohla hrát sama. Nikdo se o mne nebál, nikdo mne nepronásledoval. Mohla jsem hrabat v čemkoli a nikdo mi nevynadal. Krámovala jsem, hadrovala, převlíkala se, hrála si na dvoře, nahoře v pokojích, či dolních pokojících. Pořád jsem něco kutila.

Děkuju ti, babičko, za tu důvěru. A děkuju i Milunce, protože jsem si takto svobodně mohla hrát i doma. Prolezla jsem kdeco.

A zrovna večer, když jsem si tak vzpomínala na babičku, ležely jsme s Ronjou v posteli, poslouchaly Povídání o pejskovi a kočičce a na strop se promítalo "nebe" z usínací lampičky, se Ronja najednou ozvala, přesně ve chvíli, kdy jsem vzpomínala na babičku a cítila tu medovou vůni, kterou bylo možné cítit nahoře v patře na těch dřevěných schodech, kde nad hlavou bylo stínidlo lampy vypletené z proutí a z něj visel bakelitový vypínač, taková ampulka s čudlíkem, který, když jste na něj máčkli z jedné strany, vylezl na té druhé: "Babička byla hodná..."

Dobrou noc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Milunka Milunka | 13. června 2018 v 23:39 | Reagovat

Můj Bože, kde to všechno je? V nenávratnu. :-(

2 Bev Bev | E-mail | Web | 14. června 2018 v 7:06 | Reagovat

Lení, tohle prožít a navíc si to tak dobře, do detailů zapamatovat, včetně vůní, které dělají atmosféru, to je skutečné bohatství. Ale myslím, že ty to dobře víš.  
Moc ráda jsem se tebou zase podívala k babičce, byla to krásná prohlídka.

3 Danka Danka | E-mail | 14. června 2018 v 10:00 | Reagovat

Leničko,díky.Bylo to nádherné čtení. :-)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 14. června 2018 v 15:27 | Reagovat

[1]: Není to v nenávratnu, ale zachytilo se to v srdíčku tvé dcery a teď je to zde vypsané! Dokonce i vnučka si pamatuje povídání o babičce, vlastně prababičce. V jejích vzpomínkách už jsi i ty. A zřejmě v dobrém - jak jinak? Přeji vám, ať se vám pořád pěkně vzpomíná :-)

5 Milunka Milunka | 14. června 2018 v 15:59 | Reagovat

[4]: Děkuji, Kitty, máš pravdu, vzpomínky zůstávají. :-)

6 Janinka Janinka | E-mail | Web | 15. června 2018 v 7:51 | Reagovat

Ááách jo, takové krásné vzpomínky, až u srdce bolí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama