Moje milé čtenářky a fanynky,

moc Vám děkuji za návštěvu a rovněž za Vaše milé komentáře. To, že nereaguji neznamená, že je nečtu, či jsou mi jedno. Jde pouze o jakýsi deficit energie a nedostatek klidu na psaní. Jsem jako chlap, dovedu se soustředit jen na jedinou věc (mám to v číslech, vlastně mi to jedno právě chybí) a pokud píšu a řve mi do jednoho ucha Outěžka a do druhého Ronja a ze zadu se pozornosti dožaduje Hanbalánek, nemám šanci na nic. V té chvíli se hroutím a jenom tupě civím. Nebo řvu jako lev a utíkám si balit a chci zmizet z toho chaosu.

Vážím si Vás i Vašich slov a návštěvy a moc Vám za to vše děkuji.

Vaše Nartaya alias Lenka

Čekala jsem na zázrak

29. září 2018 v 10:31 | Nartaya |  Kudy chodí, tudy fotí


Já opravdu nevím, co to se mnou je. Tolik jsem si přála vidět ono místo a dnes se mi sen díky Hanbalánkově ochotě splnil. Čekala jsem víc? No, možná jsem čekala naopak méně. Nádherné místo, tolik barev, obrazů, tolik energií… a pak taková zvrhlost.

Vyšlo nám i počasí, bylo nádherně, sluníčko ještě božsky hřálo a tak jsme nasedli do auta a vyrazili směr Příbram a došli na místo Svatá Hora u Příbrami. Přiznám se, očekávala jsem větší energetickou kanonádu a cítila jen slabé mravenčení v nohách a rukách. Občas trochu podlomení kolen a slaboulinká závrať. Vše se dalo ustát. Ale když jsem uviděla v jedné kapličce výstavu: Nemohli jsme mlčet; tak nějak to se mnou zamávalo a musela jsem ventilovat své rozhořčení: "No, to se sem hodí jak hovno na talíř!" Jenže každý má jiné chutě a JSOU i tací, kteří si na takovém exkrementu pošušňají, až se jim za ušima dělají boule. Já si nešušňala. Očekávala bych cokoli jiného, ale že na mne bude zírat Havel, Malý, Kubišová a další chartisté, to jsem si nepředstavovala ani v tom z nejhorších snů.

Obrazy, fresky kolem dokola mne fascinovaly, ale ještě více návštěvníci ignorující zákaz focení. Hanbalánek mne ve focení krotil a tak jsem se ho uštěpačně zeptala, proč já bych si nemohla udělat snímek, když si každý druhý návštěvník tuto pozoruhodnost snímá smartphonem. Něco málo jsem si vyfotila.

Zatím jsme se toulali v tlupě, jenže pak se ozvaly zvony a zvonkohra a mne to táhlo tam, odkud vyšla skupinka lidí a tak jsem vešla a omámena vůní lilií jsem se nechala unést nádhernou energií do místa, kde hrály varhany. Tolik zpovědnic kolem dokola - jako by se dnes lidé ze svých hříchů chtěli zpovídat. Dnes přece není hřích už vůbec nic - lidé ztratili bázeň a nudí je kázeň. A není na světě člověk ten, který má právo posuzovat něčí hříchy.

Stála jsem hledíce na oltář, poslouchajíce varhany a rozjímajíce. Nohy i ruce mi slabě mravenčily, bylo mi dobře, ale tak nějak jsem pořád čekala na jakýkoli zázrak. Nepřišel. Ale stala se změna v mém rozpoložení. Vcházela jsem uchvácena krásou a barevností obrazů a když jsem tak pořád čekala na zázrak a nechala se unášet hudbou, došlo mi něco příšerného. Uvědomila jsem si, že je to všechno jenom pozlátko. Tolik lesku, třpytu a barev… a za vším jsou peníze, i takové, za kterými nejsou čisté obchody. Chápete mě? Asi ne, ale v tu chvíli se kouzlo ztratilo, zmizelo souznění. Protože se zázrak nekonal. A jak by mohl? Kde se dnes mají dít zázraky, když je vše tak zasviněné tíhou lidských průšvihů. A ani tohle místo nezůstalo ušetřeno - žádné, kde se pohybují lidé a nesou si své svinské povahy, černé myšlenky a vůbec ten dnešní prapodivný přístup k životu. Zázrak se konat jednoduše nemohl. Pro koho a proč by se konat měl?

A přece, stála jsem tam, probuzená z té nádherné letargie, a měla jsem pocit, že nemohu z toho místa odejít, že tam zůstanu navždy. Ten pocit nohou vrostlých do místa, odkud se vám nechce, protože, i když zázrak nepřijde, je tam něco. Takové propojení s tím místem, pořád jsem čekala, že se potkám… Špatně se to vysvětluje. Pořád jsem čekala, že se propadnu do jiného světa, jiné doby… a konečně něco pochopím, třeba právě to očekávání.

Z jedné stěny hleděla stařena, odporná a z druhé nádherná mladá žena. Když jsem tím místem šla podruhé, tentokrát jsem s sebou vedla Outěžku, pochopila jsem, že ta babice je Matka Tereza. Je vám jasné, že v této osobě bylo asi tolik dobroty jako v análu italské směsi? A na druhém obrázku byla snad Panenka Marie? Nevím… Ale byla kouzelná.

Než se ke mně Outěžka připojila a já vyšla z té podívané, kde jsem přišla o jakési iluze, musela jsem se chvíli vzpamatovávat. Snad ze zklamání? Z toho prozření? Zklamaná jsem nebyla z místa, místo bylo kouzelné, ale z té přízemnosti, která se všude roztahuje jako mor.

Když jsme se vraceli zpátky k autu, Outěžka šla napřed a našli jsme ji na takové mýtince, jak svačí. Nedaleko stál několik staletí starý dub a ona tam seděla v trávě a pojídala své Bebe sušenky s jogurtem. "Mami, pojď sem," přizvala mne. "Nejdu," automaticky jsem odpověděla jdouce přímo k ní. Dřepla jsem si prdelí do trávy a nasávala první čakrou energii země. Outěžka se smála, že taky cítí toho ducha, jak jí leze pipinou. Bylo nám tam krásně, Outěžka posvačila a pak jsme se vydali za Hanbalánkem vedoucím maličkou copánkatou Ronju.

Co mne nakonec tak vyčerpalo? Podzimní sluníčko, cesta autem či to hloupé očekávání něčeho, co nepřichází na povel? Těžko říct, ale všechno krásné přichází ve vzpomínkách a tak si to právě teď užívám a přibarvuji a jsem doma, mám milované kafe… a bylo nám spolu dneska úplně nejvíc krásně.


Outěžka sleduje plán. Hanbalánek jí řekl, že jdeme na místo, kde bude spousta prolézaček, houpaček a já se zmínila o obrovské trampolíně. Prohlédla si mapu a všechno to v ní viděla...


Ronja už je na startu do lesa. Té jsem zase řekla, že jdeme do prima lesa:


Obdiv starého dubu:





Outěžka zase šplhá do výšky:

"To je kvásnej ves," zcela vážně komentovala holé nádvoří Ronja. Jo jo, maminka mluvila o lese, tak to musí být les, i kdyby tam nestál jedinej strom. A nestál!



Jeden Anděl u vstupu:


Druhej Anděl u vstupu:



Třetí Anděl u vstupu:


Kuk dovnitř a hned za cedulí, která zakazuje kromě jiného také focení a mobily, vidím ženskou s mobilem a navíc s ním i fotila. Ať žijou pravidla, zákazy, šla jsem si taky fotit:



Fotila bych víc a všechno, ale ten zákaz, že jo...



Tato vitráž je nad schody, je jich tam přes 300 a vedou přímo do Příbrami:




Tak to je ona. Varhany duněly, v nohách i rukách mi mravenčilo a tento líbezný obličej mne sledoval. A pak jsem si uvědomila, že ve stejnou chvíli zírá i na ostatní a přišla mi tak falešná. Chápete ty myšlenkové pochody?



Než jsem se vrátila z té podivné skutečnosti, seznámily se holky s touto paní a jejím psíčkem:



Ronjička s pejskem i zapózovala:


Piknik u starého dubu:


I Ronja svačila:






A když jsme přijeli domů, umyla jsem nádobí a Hanbalánek udělal luxusní kuřecí řízky a pak jsme se rozvalili u jednoho z dílů Harryho Pottera a užívali si takový líný podvečer, večer a noc.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Danka Danka | E-mail | 29. září 2018 v 11:01 | Reagovat

Nádherně prožitý den.Hlavně,že jste spolu všichni.

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 29. září 2018 v 11:40 | Reagovat

Máš obrovskou a krásnou slovní zásobu. Popisuješ hezké chvíle společného výletu, a fotek je taky dost na představu ;-)

3 Milunka Milunka | 29. září 2018 v 12:34 | Reagovat

Leničko, to je dobře, konečně jsi navštívila to zvláštní místo.
Byl tam někdy i Kája Mařík? Asi jo, jak si vzpomínám. Musím se podívat do knížky.
Já tam byla poprvé, když se mojí sestřenici Anince narodil syn Milánek a křtiny byly právě tady, na Svaté Hoře. Tenkrát byly ty schody v dobrém stavu a šlo se pěšky od domu až do kostela. Bylo to zvláštní. Aninky manžel byl voják ze Slovenska a tak přijela i jeho maminka v kroji a všechno to dění zanechalo v mé dětské mysli silný dojem.
Později, když byl v Příbrami v učilišti náš Pavel a já jezdila na rodičovské schůzky, šla jsem tam pokaždé. To už vchod na schodiště byl uzavřený a zatlučený prkny a schody ve špatném stavu, tak jsem chodila jinudy a pokaždé  to tam bylo kouzelné. Rodičovská schůzka bývala ve všední den, takže tam skoro nikdo nebyl, až na nějakého restaurátora, který dělal svoji práci. To místo mělo pro mne velké kouzlo a sílu. Líbilo se mi tam. :-)

4 Janinka Janinka | E-mail | Web | 1. října 2018 v 17:32 | Reagovat

Matka Tereza mi vždycky naháněla hrůzu.

Jako ten nápis na Hanbalánkově tričku, ten nemá chybu! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama